The wild alternative – dobrá náhražka pro ty, které nevylosovali na královskou 100mílovku

TDS – Sur les Traces des Ducs de Savoie

27.8.2014

119km / 7250m+ / 27:10hod

7:00hod START! Začíná se můj vrchol ultratrailové sezóny. Nevymyslela jsem to nejlépe – na start jsem přišla až na poslední chvíli, a tak jsem se zařadila na samý chvost skupiny 1600 závodníků, za mnou je možná už jen tak 200 lidí. Z malebného italského městečka Courmayeur vychází obrovský dav za povzbuzování tisíců fanoušků. Jdeme na první kopec Aréte du Mont Favre. Stoupá se mi fajně, pomalu se probojovávám dopředu, ale opravdu pomalu – dávám si pozor, abych to nepřepálila. Jsem sice dobře aklimatizovaná, ale musím myslet na Kláru a její přepálený sprint do prvního kopce na 80km trailu, který v blízkém okolí běžela na začátku léta. Ups, žádné přepálení se neděje – po cca 7km se cesta zužuje a přichází zácpy a občasné postávání. Všichni vpravo hleď a kochejme se dokonalými výhledy na štíty pokryté zbytky sněhu. Na občerstvovačce na 15.km už to vypadá, že se dav roztrhnul. Ještě že tak – narychlo do sebe hodím pár kousků sýru, lupnu Pepsinu a utíkám z občerstvovačky pouhých 25min před časovým limitem. Je třeba nasadit tempo, takže do dalšího stoupání na Col Chavannes to trochu rozjedu a lupnu pár Frantíků. Olalá, cestička se pomalu zužuje, z jedné strany kamenná stěna, z druhé sráz a jsem dopředbíhala. Copak tihle lidé nepotřebují stíhat časové brány? Táhnou se tu jako sople. Začínám být dost naštvaná, protože moje nohy touží po rychlejším stoupání a navíc fouká hodně čerstvý vítr a mi se nechce oblíkat bundu, ve které bych se stejně zapotila.

Konečně nahoře, žádné zdržování a pomalu sklusávám cca 15km seběh. A taky se projevuje moje velká slabina – předbíhají mě snad všichni, které jsem dala při výstupu. Sestupujeme ke krásnému jezírku, od kterého se na nás usmívá malý ale sympaticky strmý kopeček. A opět zpomalení Frantíci, debatující na trase, které nemohu přes borůvčí předbíhat. Tak se teda alespoň trochu opět pokochám výhledy. Na vrcholku Col du Petit Saint Bernard nás vítá další bohatá občerstvovací stanice. Báječné jakoby biskupské chlebíčky, ještě báječnější sýry a slané sušenky, to je taková lahoda!!! Přes tu všechnu dobrotu se snažím nezdržovat a s plnou pusou a rukama plnýma sýrů se vydávám na francouzskou část trati.

Je před námi nekonečný 15km seběh. Nasadím svůj kvázi-poklus ale ups, něco není v pořádku. Mým střevům se tyhle pohyby vůbec nepozdávají. Hodím do sebe jedno imodium a zpomalím, aby se tělo uklidnilo. Předbíhá mě spousta lidí - opět ti, které jsem předbíhala cestou nahoru. Volám Hance (sice porodní doktorka, ale doktorka), jestli je imodium skutečně proti průjmu. Hanka mě uklidní, že ano a že mám hodně pít, brzy budu OK. Tak tedy vydatně piju, svou kouzelnou a tak trochu nechutnou Iontiu. Ve střevech mi probíhá malá válka a já hledám vhodný keřík. Nacházím se ale na rozsáhlé louce, po stromech ani památky. Když tu po levici uvidím malou kamennou stavbu a najednou… naběhne tímto směrem jeden ze závodníků. OK, tak spolu tam čupět asi nebudeme. Předbíhá mě postarší oplácaná blonďatá dáma – tak ale to už je na mě hodně! Musím přidat! Asi vypadám velmi směšně, ale nějak se pokouším přidat na kroku. Naštěstí cestou přicházím i k mini-lesíku, u kterého zanechávám veškerou zátěž a klušu si to zase vesele dolů. Probíháme vesničkou Saint Germain, na náměstíčku tu jezdí děti na bruslích a tetičky sedí u sklenky vína, všichni nás úžasně povzbuzují. Tyhle francouzské dědinky mají úžasnou atmosféru.

Už jen kousek na nejníže položenou občerstvovačku na 51km. Cestou jsem tak poctivě pila, že jsem cca poslední 3km dobíhala bez vody. Na občerstvovačce si oblévám hlavu ledovou vodou, aaaach. Naláduju se opět všema možnýma dobrotama, projdu kontrolou části povinné výbavy (velmi rozumná kontrola – jen membránová bunda a telefon) a vydávám se na nekonečné stoupání na Col de la Forclaz. V nekončícím hadíku se vlníme pomalu nahoru. Jde se mi skvěle – nasadila jsem si svoje tempo a terén mi tentokrát nebrání předbíhat pomalejší závodíky. Jeden bonbónek sem, druhý tam, pomalu stahuju jednu velkou bonboniéru.  Ano, přesně tak sladce to chutná, když mám sílu předbíhat slabší :) Opět jsem se zamilovala do stoupání, tohle je naprosto dokonalá část trasy! Rozhodí mě pouze jeden ze závodníků, který přede mnou hodí tak 3-litrovou vodnatou šavli, bléé! Naštěstí je hned poblíž fanoušek, který se závodníkovi začne věnovat a já mohu pokračovat dál. Byl to pro mě zdvižený ukazovák – kontroluj příjem tekutin a energie, nejsi nevyčerpatelná!

Po nekonečném stoupáku sestupujeme pár výškových metrů – jak říkal Milan, cesta svádí k běhu, ale je tam z jedné strany sráz. Jak svádí k běhu? Mám pocit, že jestli nepůjdu ještě opatrněji, tak spadnu dolů na držku! V těchto okamžicích také přichází první trochu technické pasáže. Už pár kilometrů myslím na Olafa, který sliboval technicky náročnou trať zatímco my jsme do 60.km pobíhali prakticky jen po loukách. Už jsem si myslela, že si ze mě ten chlapec dálkoplazecká dělal srandu. Ale to nejlepší přišlo za chvíli. Vystoupali jsme na krásný vrcholek Prasseur Pralognan, ze kterého pohled na další úsek tratě vyvolává lehké závratě. Horští záchranáři nám na tomto úseku raději natáhli lana a kontrolují každý náš pohyb. Konečně adrenalin, tohle se mi líbí, žádné nudné seběhy po širokých dálnicích. Sestup je potom hodně podobný vysokotatranskému terénu, no prostě zábava. Na občerstvovačku na 61.km už dobíhám za šera.

Využiju možnosti vyzvednutí drop bagu a převlékám se do suchého trička. Jde na mě trochu spánek a hlavně i zimnice. Přijde mě zkontrolovat jeden z organizátorů a já nahazuji american smile, že včechno OK. Opět se natlačím francouzskýma dobrotami, tentokrát nacházím i jablečné pyré, mňami! S plným břichem a zásobami sýru se vydávám na noční část. Nikdy před tím jsem neviděla tak dlouhatánský had čelovek – přede mnou i za mnou se táhly nekonečné řady světel. Přes den jsme se museli vyhnout pár loužím a mokřinám. Na této noční části ale přichází bahenní koupele a není šance projít trať suchou-čistou nohou. Každý správný ultra trail má mít bahýnko, tož toto je mega ultra! Po pár km už neřeším, kam šlápnu, naopak vyhledávám proudy čisté vody, abych bahno z bot trochu spláchla. V noci je všechno takové stejné, monotónní. Náladu mi zvedají pravidelné povzbuzující sms-ky od bráchy a od mých přátel na hotelu. Cože, slyším hudbu? Už asi blázním… Ne, skutečně hudba, z velkého občerstvovacího stanu na 86.km. S radostí sbíhám kamenitou stezku za doprovodu rockových hitů. Jo, tady to žije a sympatičtí mladíci u nápojů to pěkně rozjíždí, skoro bych zůstala a zapařila :D Ale únava z nedostatku spánku už se pomalu začíná dostavovat. U jednoho sympaťáka si dávám pepsinu a kafe, hodně silné kafe. Oči se mi otevřou jako zfetované veverce a bezproblému odolávám vyhřívané části stanu s postelema a pokračuji krátký 10km seběh na další občerstvovačku.

Na občerstvovačce na 95km v Les Contamines už se oči silně zavírají. Nesmím se tu zdržovat, musím jít dál, mám před sebou poslední 3 kopečky. A do toho prvního mi to vůbec nejde, dokonce si musím cestou sednou na šutr a při zavřených očích pomalu rozžvýkávám kostku sýra. Dožene mě starší pán, který vydává podivné zvuky – jako by tahal sople až z paty a to snad při každém nádechu. Trochu působí, jako by mu docházel dech a měl by každou chvilku umřít. Strašné zvuky, musím mu utéct. Sbíhám z malého kopečka a jsem zmatená – to už mám první kopec za sebou? Přede mnou se vynoří vysoké špice. Že by jeden z nich byl ten obávaný Col de Tricot? Ano Lído, vzpomněla jsem si na tebe. Ale to stoupání bylo opět supr – vylezlo slunce a já se nabila novou energií. Těším se, až vyjdu na vrchol a odfotím si tu nádheru. Nahoře mě tak překvapí, že se tu závodníci zastavují a sedají si (však na vysedávání není čas) až zapomenu na focení a běžím hned dolů. Poslední malé stoupání a z Bellevue už jen prudkým sešupem na poslední občerstvovačku.

Už asi začínám blouznit, dole v serpentinách vidím kluka podobného Martinovi. Ale ne, za tím foťákem se na mě otvírá velký úsměv a je to Martin! To je mi krásné povzbuzení. Martin mě doprovodí pár set metrů k občerstvovačce, kde čeká zbytek jeho ČeskoSlovenské skupiny. V Les Houches si mě celá skupina fotí jako nějakou hvězdu – tolik fanoušků tu snad neměl ani vítěz :D Jsem opět nabita báječnou atmosférou a dokonce se nabízí Honza, že se mnou odběhne posledních 8km. Ano, těch odporných posledních 8km, na kterých není prakticky žádné stoupání, které by mě úplně odrovnaly. Ale je tu se mnou Honza a díky němu tenhle úsek velmi rychle uteče. Během chvilky jsme před pěší zónou v Chamonix, kde je vyhrazený chodník pro závodníky. Všichni naokolo povzbuzují, tleskají, vykřikují moje jméno. Dokázala jsem to, jsem v cíli! A šťastná a bez zranění! A Lído, ani o tom nevíš, ale nastavila jsi mi osobní limit – i kvůli tobě jsem se snažila to stáhnout na čas okolo 27hodin, díky :)

V cíli si s Honzou vychutnáme zaslouženého Heinekena, chladím unavené chodidla v ledové vodě a vítám se také s přáteli spolubydlícími a dalšími známými, kteří se ohybují po Chamonix…