Pradědova 100 2013

Pradědova stovka

114km / cca 4500m+ / 21:50hod

pradedova-100.webnode.cz/

Účast na Pradědově stovce pro mě byla samozřejmostí - krásná trasa v sousedním Jeseníku, který (já ostuda) nemám vůbec prochozený. Kopečky jako Smrk, Šerák nebo Praděd přeci musím mít v seznamu vyšlápnutých vrcholů odškrtnuté. Start Pradědovky se blíží a já lákám parťačku z B7 Zuzku, aby okusila čáro stovek a na nějakou se přihlásila. Učinila tak - z termínových důvodů se přihlásila až na Pražskou 100. Na Pradědovku prý nemůže, protože ji přiletí navštívit naše spolužačka z gymplu Svaťa, která se po letech přestěhovala zpět na domácí půdu, do Evropy. Nejen já, ale i příspěvky na FB stránkách CS-1000 upozorňují Zuzku na obtížnost Pražské 100 a vřele doporučuju před Pražskou absolvování i nějaké lehčí stovky. Pradědovka je ideální volbou a tak se to nakonec semlelo, že Zuzka přijela do Jeseníku i se Svaťou - juchú, jaké nečekané setkání!

Do Jeseníku přijíždím s Laurou těsně před 22hod. Zázemí máme v ZŠ Česká Ves, která je krásně barevně vyzdobena nejen fotkami a výtvory místních žáků, ale i originálními šipkami, které nás dovedou do tělocvičny na akreditaci. Načepuju si jednoho ionťáka a přesouvám se do jídelny, kde nás čeká geniální večeře (fakt jsem si pochutnala!). Paní ředitelce ZŠ patří velký dík za poskytnutí příjemného předstartovního zázemí!

Před půlnocí dorazily i Zuzka a Svaťa. Budíček je brzy ráno, tak si povídání necháváme až na sobotu a uléháme do spacáku. V sobotu před 6hod se shromažďujeme na start na náměstí Jeseníku. Ještě za tmy vyrážíme do boje, ale už při stoupání k Jesenickým lázním začne vycházet slunce. Počasí je jako na objednávku (až na místy silnější vítr). Šlo se nám parádně, dokud si Zuzka nevymkla kotník :( Zdálo se, že to nebude nic vážné, tak jsme pokračovaly dále v trase. Zuzka byla statečná a nechtěla z toho dělat velkou věc, ale postupně vycházelo najevo, že zranění bude vážnější. Prvních 30km holky držely pěkné tempo, při kterém jsme stihly dost popovídat i kochat se krásami Jeseníků. Při stoupání na Šerák jsem ale cítila, že je třeba zrychlit, abych byla v cíli v rozumném čase. Asi v polovině stoupání přidávám na tempu - buď se holky chytnou, nebo si půjdou své tempo (přeci jen, je to jejich první 100vka). Ze Šeráku pokračuji dál a později dostávám SMS - holky končí, kotník protestuje.

Snažím se proto dohnat Michala, který má pro mě hodně blízké tempo. Volám mu, je cca 2km přede mnou, tak ho prosím, ať zvolní, že ho zkusím dohnat. Fičím si to až na Červenohorské sedlo a Michal nikde, tady nečeká, lump jeden! Trochu mě tím nakopne - rychle se občerstvím a pospíchám nahoru směr Praděd, do kopce musím jeho náskok stáhnout... Z Pradědu si to fičím na Ovčárnu, kde máme zabezpečenou polévku. V místnosti, kde se polévka vydává, potkávám relaxujícího Peťa Váňu a ten mi líčí, jak do sebe Michal hodil polévku a utíkal dál se slovy, že jsou mu v patách tři "čarodejnice" (tak si nás pracovně pojmenoval) a že před nima utíká. Lump jeden :)

No nic, vychutnávám si svou polévku a žaludek zaplním k tomu ještě 4ma rohlíkama (takže už druhá stovka, na které mám jó ale apetit)! S Peťou vycházíme dál na trasu - je to supr, protože Peťa je prakticky místní a zná to tady. Ženeme si to silným větrem (počasí se nám najednou trochu pokazilo a ochladilo se). Až na sedlo Skřítek docházíme za světla. Ovšem tu nej část si necháváme na černočernou tmu - s čelovkama stoupáme na Rabštejn pro vrcholovou kontrolu. Pomalu po čtyřech se sápu po kamenech nahoru, najednou stěna, kam dál? A za rohem je ve skále velký dřevěný žebřík, který nás přivádí až na vrchol - pěkná horolezecká vsuvka! Aby toho nebylo málo, tak se cestou dolů zamotáváme mezi kamenama a stromama a hledáme cestu zpět k restauraci (s lehkým zdržením jsme se našli a pokračovali dále).

Další část trasy už je pro mě spíše nezáživná - přichází pár asfaltových úseků, které já velmi nemusím. Rozpumpuje mě ještě výstup na Bradlo, kdy hledáme na stromech modrou značku, každou chvíli se cestičky rozdvojují a my nevíme, kterým směrem pokračovat - za tmy je to hodně nepřehledný úsek a trvalo nám věčnost, než jsme došli na vrchol. Postupně s Peťou na trase dobíháme spoludálkoplazce a z Bradla už jdeme v šesti. Další asfaltové úseky před i za kontrolou Rohle bych nejraději proběhla, ale klukům do běhu není, tak se přizpůsobuju jejich tempu (jak se znám, za chvilku bych se někde ztratila). Na poslední kopečky Bílý kámen a Trlina se zase rozjedeme - nastartuju si to na čele naší skupinky a kluci mi dýchají na záda a tím mě tlačí k udržení chvályhodného tempa. Při tomto okamžiku se mi vybavuje přísloví "stádo vede vůl", které si v duchu opakuju a celkem se na tom bavím :D

Na sestupu do Lesnice mě střídají ve vedení kluci a celkem rychle si to sešupneme do dědiny. Z Lesnice je před námi už jen cca 5km - po asfaltu!!! Nedá mi to, odpojuju se od kluků a kvázi během si to fičím směr Zábřeh (nebo spíše poklusem, možná jen takovým pohupováním do kolen - prostě parodie na běh, ale rychlejší než chůze). Konečně jsem v Zábřehu, z dálky mám zaměřenou polohu kostela (tj. náměstí) a snažím se nasměřovat do cíle (internáty kousek za náměstím). Cestou se ptám asi 3x na cestu, jeden týpek lepší jako druhý - první klučina mě zavedl tak krásně, že jsem náměstí velkou oklikou oběhla, další mladíci mě přesvědčují, že na internátech teď v neděli ráno nikdo nebude... Ale hurá, došla jsem do cíle, kde mě vítá Lenka a krasopisně mi vypisuje diplom. Dávám si sprchu, uléhám na chvilku do spacáku (ale moc dobře neusnu, protože mě pálí chodidla) a ráno dlabu cílový guláš. Ráno mi taky volá Michal a vyjasňujeme si situaci - z mého telefonátu nepochopil, že holky skončily a že jsem ho chtěla dohnat, abych nešla sama (chlapská ješitnost nedovolila, aby ho 3 holky předběhly) :D

Organizátorovi patří velké díky a uznámí za supr akci. Moc jsem si to užila (i přesto, že mi druhá asfaltovější půlka nebyla tak sympatická). Jeseníky se mi moc zalíbily a doufám, že se tam zase brzy vrátím.