Po stopách Štefánika se vším všudy

Štefánik trail 2014

140km / 4950m+ / 5320m- / 24:10hod

www.stefaniktrail.sk

Začíná to pohodově, přesouváme se vlakem do Piešťan a čekáme na organizátorský bus, který nás má odvézt na start, tj. k mohyle M.R.Štefánika na Bradle. Bus mešká, nervózně se hemžím na sedačce a ptám se, kdy už tam budeme. Nestihnu se nachystat! Jak je možné, že ostatní jsou tak v pohodě?

25minut před startem nás vypouští řidič do akce. Rychle se převléct, oblepit nohy náplastí, naplnit camelbag, zkontrolovat obsah batohu, nastavit hůlky, připnout startovní číslo, vytřídit balíček na občerstvovačku na Kamzíkovi, označit batoh, který poputuje do cíle a hodit do něj vše potřebné… Ještě, že jsem odchytila Toma, který mi pomohl s balením. I tak nestíhám aplikovat desinfekci na nohy, vazelínu proti opruzeninám, v klidu dotrávit a odlehčit střeva, mám přiskříplou hadičku od camelbagu (zjišťuju až na trase), nevím, kde co v batohu mám… Tak tak stíhám přiběhnout na start a je odpočítáno.

Můj úvod je příšerný – chaotický, rychlý, vůbec se necítím být připravená. Jak mi později řekl pořadatel Maťo – Štefánik taky neměl čas na velké balení a přípravy, když utíkal od hořícího letadla :P No dobře, tak to mám se vším všudy, alespoň si to užiju dosyta! Po té, co protrpím první horké kilometry přes město (a opravím si přívod tekutin do hadičky od camelbagu), začnu se při prvním stoupání aklimatizovat. Mám pocit, že mě všichni předběhli a téměř celý první úsek absolvuji na trati skoro sama.

První občerstvovačka vše otočí – natlačím se skvělým ovocem, které mi dodá energii do dalších kilometrů. Druhý úsek přes Záruby k nádrži Buková je úplně nej – konečně jsem se rozběhla, konečně jsem i začala dobíhat ty, kteří se rozběhli na startu. Na Zárubách je to jako na malé párty – dobíhám větší skupinku běžců, do toho na nás na trase dohlíží dobrovolníci z HaZZ, pan Okrúhlica si na útesu užívá četbu při úplňku a povzbuzuje nás… úplně jiný svět!

Další úsek do Sološnice přes Vápennú jde stále suprově. U vrcholu Vápenné si užívám šimrání kopřiv – minulovíkendové proběhnutí kopřivovou loukou bylo výbornou aklimatizací a přípravou na Štefánika, aniž bych to tušila a plánovala! První půlku trasy ukončíme doběhem na Pezinskú Babu. Nohy stále poslouchají, ale hlava začíná protestovat, resp. víčka padají a dostavuje se únava. Probudí mě krásný pohled na východ slunce a vidina další občerstvovačky. Na Babě dávám polívku a definitivně tuhnu :/

Do druhé půlky už s menším elánem, ale mám psychickou podporu od Dana. Pro jistotu zapomínám v krčme na stole energetické gely, které jsem si připravila na krizové situace – tak snad si je někdo vzal a povzbudily ho, když už jsem je tam tak nechala! Tady bych měla být nejrychlejší, je to běžecký úsek, ale nohy odmítají běžet, chodidla pálí (hlavně to levé, které mám už týden naprasklé a stále se ozývá). Vzpamatovávám se až těsně před Kamzíkem – mám se na co těšit, další suprová občerstvovačka přede mnou!

Na Kamzíkovi se přezouvám, úleva ale nepřichází – naprasklé chodidlo se samo od sebe nezahojí, ten puchýř na druhé noze taky ne. Krátce se kochám – Kamzík, to je jeden ze symbolů mých studentských časů, ach… Pokračujeme s Danom dále do města. Asi jsem divná, ale nejvíce se těším na stoupání po dlouhých schodech od Horského parku. Celkem rychle se přesouváme přes Mlýnskou dolinu do lesů Devínskej Kobyly. Na poslední kontrole v Devíne si mě starostliví organizátoři čekují – prý jsem bledá, měří mi tlak. Ale ne, je to dobré, srdce ještě tluče a pouštějí mě dále na poslední úsek. Další lesy, trochu nekonečné, dlouho s námi jde neznámý havino – snad nás Maťo nediskvalifikuje za nenahlášeného 4nohého pacera :D Konečně jsme u nábřeží Dunaje a s Danom se pustíme do…imitace indiánského běhu. Těším se na další nekonečné schody, tentokrát k budově parlamentu – tyhle stoupáky mě nějak nabíjí :) Zpátky dolů k Dunaju a pomalu se blížíme k cíli. Na cílové rovince vyzývám Dana, ať to dokončíme naplno. Dano si zažil na trase svoje, už toho má plné kecky, tak ho na posledních metrech sobecky opouštím (omlouvám se) a dosprintuju si to k cílovému oblouku – no aspoň je vidět, jak jsem to flákala, že mám ještě tolik energie! Ale jinak to nešlo, v cíli nás čeká skvělé přivítání a potlesk.

Nemá význam se rozepisovat. Jednoduše DĚKUJI za krásný víkend plný běhu, radosti, bolesti, boje, úsměvů, potlesků, euforie,… Byl to krásný návrat do Bratislavy, města mých VŠ studií. Díky organizátorovi a celé jeho partě dobrovolníků, všem spoluběžcům na trati i přátelům, kteří mě povzbudili na dálku na trati a přivítali v cíli! V neposlední řadě díky prodejně Mountland za poskytnutí parádního profi běžeckého oblečení (www.mountland.sk)