Malofatranské barefootové putování

Malofatranská 100 2014

www.mf100.weblahko.sk/

cca 109km/7300m+/27:24hod

moje naměřená trasa: www.cykloserver.cz/tipy-na-vylety/detail/?d=158315

Malofatranskou stovku jsem měla v letošním kalendáři zatrhnutou jako povinný trénink na srpnové TDS. Nikde jinde v Československu nenajdeme organizovanou dálkoplazeckou akci s tak náročným profilem! Minulý rok jsem se na trati MF100 trápila přes 27,5hodiny. Byla jsem si vědoma toho, že loni jsem cítila značné rezervy a i přesto, že letos je profil o něco náročnější (loni se prvních 20km táhlo přes běhatelné Kysucké kopečky zatímco letos se začíná hned zostra výstupem na Velký Rozsutec), tak jsem do toho šla s cílem pokořit loňský čas!

Vyjíždíme autem s partou mlaďochů z Frýdku (sorry, ale už jsem ve věku, kdy mladším začínám závidět). V Třinci přistoupí Martin Fousáč, kterého znám z loňské MF100 – ten americký úsměv, s jakým mě loni na Stenách předbíhal, se nedá zapomenout. S Fousáčem se domlouváme, že pokud nám bude vyhovovat vzájemné tempo, tak půjdem trasu spolu – hurá, konečně mám na nějakou akci parťáka!

Přijíždíme do místa startu, v rychlosti se akreditujeme, hned dáváme natočit pivní ionťák a tlačíme parádní pizzu. Je tu spousta známých, mám pocit, že jsem se s mnoha z nich už tak dlouho neviděla, takže mám velikou radost ze setkání! Uléháme před půlnocí, abychom byli na startu v 6h ráno alespoň trochu při životě.

Startujeme. Úvodní asfaltka mě zrovna nenadchla, ale vím, že tohle trápení brzy skončí a cesta se nakloní nahoru směr Velký Rozsutec. Předpověď nekecala (celkem nezvyk) – nahoře poměrně fouká. Trochu mě štve, jak mi odfukuje šiltovku. Na vrcholu jsme velmi rychle, dolů to tak snadno nejde – cestu křižují přerostlé kosodřevinové porosty, do nichž se mi zamotávají hůlky. Je trochu vlhko a celkem mi kloužou boty. Opět jsem si zahrála na hrdinku a obula jsem Merrell Lithe Glove – nádherné lehoučké barefootové střevíčky! Tuhle obuv jsem zvolila kvůli vibramové podrážce (i přes vědomí, že za mokra na skalách moc nedrží, ale však pršet nemá). Přeci si nebudu brát skoro nové Mizunky s měkkou trailovou podrážkou – ty by malofatranské skalky asi nepřežily.

První občerstvovačka v Zázrivej přišla vhod – oblepuju páskou prsty, protože cítím, jak se začínají tlačit puchýře (nevím proč, ale poslední dobou se nějak hledám, začínají mě ty puchýře a otlaky celkem trápit). Zdravím se s Radkou a Magdou – super, když Vás kamarádi přijdou povzbudit! Tlačím do sebe pomeranče a banány a vybavuji si báječné ovocné občerstvovačky na Štefánikovi, mňam!

Před sebou máme poslední odporný asfaltový úsek, ze kterého vystoupáme opět na Sedlo Medziholie. Nahoře mě zdraví Peťo Cisár. Prý už mě nevyfotí, baterku v mobilu si dobil jen na prvních 20 nejrychlejších, mám smůlu :) A začínáme klasickou cestu hlavním hřebenem. S Fousáčem probíráme všechno možné, díky jeho optimistické náladě cesta suprově ubíhá a za chvíli jsme v nejlepší malofatranské hospodě, teda na Chatě pod Chlebom. Geniální čaj a vývar, to nepotřebuje komentář. Kdo zná, ten ví – kdo nezná, měl by jít okoštovat tamější kuchyň! Martinovi po jídle nějak ztěžkly nohy, ale říkám si, že cesta s ním bude určitě pohodovější a nestojí mi za to hnát se za druhou ženou Annou, která mě zrovna předběhla. Ještě na mě určitě přijde krize, ze které mě Fousáčův americký úsměv vysvobodí.

Na skalnatých úsecích už začínám cítit následek tenkých podrážek. Chodidla mám perfektně namasírované a uklidňuji se, že si procházím samo-akupunkturou nebo něčím na ten způsob. A určitě je to moc zdravé! Traverzujeme pod vrchol Suchého – čím více se k němu blížíme, tím více pramínků přeskakujeme. Před stoupákem na vrchol vidím jednoho spoludálkoplazce za mnou, jak si masíruje lýtko. Máš křeče? A máš magnezko? Tož co neřekneš a trápíš se?!? A nabídnu mu jeden z magnezkových sáčků, které mi před startem daroval Peťo Cisár. Pokračujeme na vrchol Suchého a už se těším na ten padák dolů z vrcholu. Fakt si to užívám, tempo důchodce, který už má naložené akciové banány v košíku a nemá již naspěch. Může být na Suchém mokro? Ano, může, např. když je po dešti jako teď.

Rychlé občerstvení na chatě pod Suchým a pokračujeme dále pod Strečno, kde se končí MF50. Další známí, kteří si užívají cílové pohody. Mj. tu posedává Laura, vítězka MF50:

L: Peti, však to dáš do 24h!

P: To určitě nedám, však teď nám to trvalo cca 12h.

L: Však už jsi v půlce.

P: Loni tu byla půlka trasy, ale vidělas letošní profil? Vidělas, co přidali na závěr? (pozn.: přidali ještě hodně výškových metrů)

L: výbušný smích (a vůbec ne škodolibý)

Strašně se mi nechce, mám žaludek plný vánočky, kterou jsem si namáčela v tácku po pomerančích, jako bych tu vánočku zapíjela pomerančovým džusem, mňam. Fousáč se taky celkem šmochce. Asi tak 10minut si říkáme, že už jdeme…

Ještě jedno společné foto a vyrážíme vstříc Lúčanskej části. Aspoň víme, co nás čeká – nekonečný výstup na Minčol. Celkem nám to po té dlouhé pauze šlape a doháníme pár spoludálkoplazů. Na kontrolu na Martinkách přicházíme těsně před setměním. Nechceme vytvrdnout a tak během chvilky pokračujeme dál a uvolňujeme křesla v malé kukani ostatním. Dobíhá nás Eva, která nám dělá společnost až do cíle. Fousáč na nějakou tu hoďku vypne režim vypouštění slov a poslouchá babské řeči. Eva mj. vypráví o své cyklocestě z Paříže do Prahy – no má za sebou skvělé zážitky…

Trochu mě zlobí trávení (však klasika), tak na kontrole pod Hnilickou Kýčerou přijímám léčivého panáčka Bororo. Pokračujeme směr Kľak, obávaný to vrchol, který je na dohled už od cca 60. kilometru. Nahoře jsme již za světla, aspoň vidíme na ten bahnitý terén na sestupu. Švihnu s sebou o zem jen jednou. Celkem trpím, mám už fakt otlačené chodidla (ale určitě to je zdravé) a morál v háji.

Do kvázi cíle přicházím se šokujícím zjištěním – pokračujeme nahoru na sjezdovku a čeká nás ještě cca 14ti kilometrové kolečko (resp. cesta tam do křoví pro kontrolu a po stejné stezce zpátky). Ptám se na časový odhad – někdo hlásí 5h, jiní 3h… Jsem totálně mimo. Proč jsem si já blbec nenastudovala mapu, abych byla psychicky připravená na to, co mám ještě před sebou. Tak trochu nasraná vyrážím s Evou a Fousáčem směr sjezdovka. A relativně to i jde. Potkáváme v protisměru borce, kteří si už orazili kontrolu a vrací se definitivně do místa cíle – jak jim závidíme. Naštěstí je brzy ráno a ještě nepeče. Nadávám na trasu, orazím si kontrolu, pokračuju v nadávání. Přejde mě to až na posledním klesání sjezdovkou. S Evou a Fousáčem spolu proběhneme cílovým obloukem a hurá do chaty k organizátorům!

Cílový čas 27:24h. Tj. cca 10min zlepšení oproti loňsku, no tak ale s trochu náročnějšími parametry. Tak trochu dumám, jestli mám vůbec šanci stihnout časový limit na srpnovém TDSku, protože tam to bude v bleděmodrém, jen postavené o 1000výškových metrů výše a pravděpodobně i o 100% techničtější. No uvidíme.

Velké díky organizátorům, že nám po roce opět umožnili projít si celou Malou Fatru s komfortem báječných občerstvovaček a ještě báječnějším personálem, který by se pro nás rozdal. Další dík patří věčně usměvavému a skvěle naladěnému Fousáčovi a taky Evce za spoludálkoplazení. V neposlední řadě patří dík prodejně Mountland v Bratislavě za parádní běžeckou výbavu (www.mountland.sk)

Perlička na závěr:

V lehkém psychickém rozpoložení za kontrolou pod Hnilickou Kýčerou, kde nám začínalo tak trochu šibat, jsem přišla na geniální vynález a vyzývám tímto vynálezce světa, aby se do něčeho podobného pustili :D Představte si mini-eskalátor pro běžce, jen takový 3-schodíkový, který se vejde do sprchového koutu. Běžec přijde do sprchy a začne šlapat po schodech. Čím rychleji šlape, tím rychleji se naakumuluje energie na ohřev teplé vody. Samozřejmě při rychlém pohybu teče ze sprchy studenější voda (běžec se zahřeje pohybem), při zpomalení se voda otepluje. Sprcha má přednastaveno několik programů, ale vždy jsou dostatečně náročné, aby si běžec stihl vyrobit energii na ohřev vody… No a takhle nějak pracují myšlenkové pochody na dálkových pochodech :D