EKUT 2013 - etapa 2

EKUT (Extrémní Kombinace v Ultra Trailu) - Loučení s turistickým rokem 2. etapa

...bahenní koupele, louky plné krav a okružní jízdy...

113km / 4 300m+ / 24:26hod

louceni.webnode.cz/

Po první etapě EKUTu jsem toho v rušné tělocvičně moc nenaspala - po celý večer přicházeli do cíle další a další závodníci. Navíc jsem byla celkem rozbitá, protože jsem si dala v první etapě hodně do těla. Mým cílem je tedy dojít tuto stovku v rozumném čase a je zřejmé, že nohám to už moc nepoběží. Startujeme v 22h z Malého Března a to rovnou táhlým stoupákem na Bukovou horu. Domluvím si společný postup noční části s Peťom (on nemá navigaci a já nemám odvahu běhat lesem sama - Peťo je rychlík a bude čekat spíše on na mě než naopak). Po prvním výstupu se k nám přidává ještě Tom, se kterým nakonec absolvuju celou trasu.

Většinu trasy jdeme po tmě, takže zážitků není tolik jako v denní etapě. Nezapomenu ale na výstup na zříceninu Vrabinec, kde se konečně probouzím (cesta je jištěná řetězy, což přidává na intenzitě zážitku). Dále zdoláváme několik kilometrů přes louky a pastviny plné elektrických ohradníků - ne jeden z kolegů dostal šlehu :) Nikdy jsem neviděla takové množství pastvin s krávami na jednom místě jako na EKUTu. Šílený je pohled do černé louky, když se od louče čelovky odráží kravské oči - celkem hororová scénka!

Další probuzení přichází po sestupu do Děčína - procházíme částí města do "kavárny", kde je umístěná chipová kontrola. Z této kontroly dále vede cca 16ti kilometrový okruh přes Horní žleb a osadu Maxičky a na konci okruhu si zde závodníci opět značí chipovou kontrolu. Mám teda další příležitost obhlídnout závodníky přede mnou (a po dokončení okruhu i za mnou) a zjistit jejich fyzický a psychický stav - je to dost zajímavý pohled.

Po zdolání okruhu pokračujeme přes nedalekou vyhlídku směrem na nejvyšší bod trasy, Děčínský Sněžník. Beskydský Smrk je drobeček oproti tomuto rozlehlému monstru (z pohledu mohutnosti kopce, nikoliv výšky) - cesta k vrcholu je nekonečná a i přesto, že se nám při výstupu rozednilo, nejde na vrchol přes hustou mlhu dohlédnout. Při stoupání na Sněžník nás dohání Jožo (nejstarší závodník v poháru ČSUT!) a postupuje dále s námi.

Za Sněžníkem si pípáme na chatě další kontrolu a občerstvujeme se skvělou polévkou. Já potřebuji po jídle vytrávit, tak opouštím chatu spolu s Jožom v rozumném tempu, zatímco Tom si to s Hubertem šine lehkým klusem směr Tiské stěny. Kluky za chvilku dobíháme a krásný přírodní úkaz - skalní město - procházíme už spolu. Na kontrole ve skalách ale zjišťujeme, že já a Jožo jsme přehlédli kontrolu u Ostrovu a musíme se vrátit. V opačném případě bychom byli ze závodu diskvalifikováni i přesto, že jsme tuto část trasy jednoznačně prošli (jak říká přísný organizátor - pravidla jsou jasná, každý si musí kontrolu označit). Tom pokračuje s Hubertem dále a já se s Jožom vracím směr Ostrov (cca 6km zacházka, uff).

Procházíme pro mě šíleně nezáživným úsekem - sestup do obce Libouchec a přechod dalších luk plných krav a elektrických ohradníků. Louky jsou plné trusu a Jožo mě baví hláškou "jestli do toho šlápnu, tak můžu říct, že mám skutečně zasrané boty". Pokračujeme nekonečným výstupem na Výrovnu a scházíme k nejlepší občerstvovačce, kde nás kontrolor Martin hostí v kufru auta - sýr, sušenky, jablko, zelí, okurka, oplatky... Mňam, jsem se fakt nadlábla a moc se mi odsud nechtělo.

Dále nás čekalo několik kilometrů přes kopeček do dědiny a přes další kopeček do další dědiny a okolo dookola byly další stáda krav a nekonečné louky... Ještě za světla přicházíme na poslední živou kontrolu do Dobkovic, kde mj. sedí i Peťo. Peťo se na Loučení doslova rozdal pro své kamarády na trase - po tom, co ze závodu odstoupil, postupně popůjčoval tričko, navigaci, baterky a nevím, co vše ještě. Já jsem se přiznala, že jsem doma zapomněla větrovku a že mám obavy z přicházející tmy (mělo se hodně ochladit), načež Peťo ze sebe shodil svou bundu a nabídl mi ji. Pak ještě začal prohledávat batoh, co by nám tak ještě mohl dát/půjčit a našel poslední 2 marsky, které skončily v mém a v Tomovém batohu. Úžasné!

Měli jsme před sebou posledních pár kilometrů ve tmě. Únava byla hodně cítit (denní trasu jsem v nohách cítila snad už od 10. kilometru druhé etapy, ani nemluvě o stavu po 90km druhé etapy). Podařilo se nám ale doběhnout pár závodníků z doprovodných zkrácených tras a snad i nějakého stovkaře. V poslední části trasy stojí za zmínku hlavně Kozí vrch s vražedným stoupáním na vrchol - 120 výškových metrů na 0,5km!!! Hmmm, to byla nekončící křeč lýtek :)

Poslední stoupání se konalo na Erbenovu vyhlídku, odkud jsme sešli Bertiným údolím (krásná rokle uprostřed města - ideální místečko na randění, romantika na n-tou). Z posledních sil stoupám po schodech odpípnout si cílovou lajnu. Třikrát hurá, jsem moc ráda, že jsem to zvládla, jak jsem to zvládla.

Na Loučení s turistickým rokem jsem šla s tím, že první krátkou denní etapu zdolám co nejrychleji a druhou stovkovou etapu zkusím dojít, pokud možno ve svižnějším tempu. K výkonu mi hodně pomohla navigačka, bez které teď asi nedám ani ránu. Navigaci jsem si pořídila v pravý okamžik - nevím, jak bychom se jinak orientovali na rozsáhlých loukách zahalených mlhou. Na mnoha místech jsem se utvrzovala o správném směru postupu a hlavně jsem se na nikoho nemusela vázat. Trasa obou etap byla skvěle rozplánovaná a prošli jsme snad každou přírodní i památkovou zajímavostí z tohoto okolí. Za 14dní mě čeká poslední etapa EKUTu - Pražská stovka, která bude extrémně náročná...