Lazová stovka 2014 - nečekaný očistec

Lazová stovka 2014

cca 109km / 3200m+ / 18:45h

www.lazovka.wbl.sk/

Čtvrtek večer, vyzvedávám na veterině naši kocurku Tyrýzku, která má za sebou velmi náročnou operaci (rozkuchali nám ji jako králíka). Celou noc se střídáme s Kukim v hlídání, aby se Tyrýz při probouzení z narkózy nezranila. Na etapy jsem naspala celkem cca 3hodiny. V pátek si beru Terezku do práce na pozorování. Nejen že jsem ospalá, navíc v práci skoro nic neudělám. Do poslední chvíle nevím, jestli si mohu dovolit odjet na Lazovku, ale Terezka už vypadá lépe a Kuki mě propouští, že to spolu o víkendu zvládnou i beze mě. Zmateně se v rychlosti balím. V neděli "oslavím" vstup do 3. desetiletí, proto přibalím do ledu flašu domácí pálenky. Sice jsem před pár dny dobrala antibiotika na ledviny (jsem si jako suvenýr z Bajkalu přivezla lehký zánět), tož aspoň posilním kolegy dálkoplaze.

Do Vrbového přijíždím okolo 20:30hod, vyzvednu si startovní číslo a zanedlouho pro mě dorazí Zuzka, Peťo, Vali a Honza a odjíždíme se vyspat k Peťovi na nedalekou chatu. No moc jsem toho opět nenaspala - vidíme se po dlouhé době, je o čem povídat, uléhám těsně před 1hod ranní. Suma sumárum: za poslední 2 noci jsem naspala celkem cca 6hodin, to asi nebude ideální. Ráno se "těšíme" z deštivého počasí - leje jako z konve. Moc to nemám sílu řešit, naštěstí je teplo a bezvětří. Koneckonců je na čase, abych si zažila i nějakou tu stovečku v dešti! Aby toho nebylo málo, zjišťuju, že mi protíká camelbag. Naštěstí dostávám od Peťa 1,5l PETku. Přemýšlím, jestli s sebou brát trekové hůlky, jestli to nevyzkouším jednou bez nich. "Však na Lazovce není velké převýšení, dáš to i bez hůlek", nakopávají mě ostatní. Selský rozum mě sice upozorňuje, že za deště by mohlo být dost bláta. Tvrdohlavost mě ale přesvědčuje, že nejsem žádná bábovka a že to určitě dám i bez hůlek.

Startujeme v 5:45hod. Vybíhám se Zuzkou a Valim, ale podle mého očekávání se mi oba pomalu vzdalují. Navíc se zdržuju s vytahováním pitiva z batohu (musím na ty ledviny přísně dodržovat pitný režim). Každá akce má i svou reakci a kedže jsou příjemné osvěžující teploty a moc se nepotím, odskakuji každou chvilku do křoví. Sice jsem totálně promočená, ale jinak se cítím celkem fajn, i tempo je hodně slušné. Cestou ponúkam známé i méně známé tváře pálenkou. Podaří se mi i jeden dobrý skutek: někde v okolí Bradla nalézám v trávě dioptrické brýle, o pár set metrů dál nalézám jejich majitele. To mi celkem zvedne náladu. Protrpím si známou Myjavskou asfaltku a těším se na občerstvovačku ve Vrbovciach, kde do sebe naláduju nějaký ten chleba s masťou a cibulou a zaliju to kofolou (díky, Peťo).

Téměř celou Lazovku mě doprovází v hlavě jedna z pecek od Horkýžů www.youtube.com/watch?v=JLvdE8np71U Jó, tihle chlapi mě baví, "zpívali" mi i loni na Ponitrianskej stovke o úchylákovi na Zobore :) www.youtube.com/watch?v=azziirVTS0Y

Občas mi při dálkoplazecké akci trochu šibe a potom mě můžete vidět třeba takto:

Dále postupuju směr Česko-Slovenské hranice. Už to nejde tak hladce. Všude je spousta bláta, nohy jsou v takových situacích zvyklé, že jim oporu udělají palice. Tentokrát to ale nožky musí zvládnout samy a dávají mi to dost sežrat, jako první se ozývají třísla. Rychlost mi výrazně klesá. Do toho ještě pár malých kufříků (občas jsem se s někým zakecala a minuli jsme odbočku na trase). Než začneme stoupat na Vaďovský vrch, oblékám si větrovku. Za vrškem přidávám čelovku. A to jsem si myslela, že na kontrolu pod Čachtický hrad dojdu ještě za světla. Naopak, přicházím až kolem 21hod a jsem totálně zničená. To, co následovalo, jsem zažila poprvé. Odolám Peťovým nabídkám lehnout si pod Čachtičákem do jeho auta nebo k ohni a vydávám se z posledních sil dál k cíli. Já, to přeci nezabalím! Já? Moje ego? To nééé.

Poprosím spoluplazce, aby mě cestou na Plešivec čekali, kdybych náhodou odpadla (za námi byla hodně velká mezera, neměl by mě kdo posbírat). Strašně zdržuju, tak na Plešivci "propouštím" kluky, aby mohli pokračovat vlastním tempem. Je to neuvěřitelné, ale jsem čím dál pomalejší. Třísla (hlavně to pravé) tak bolí, že si do kopce musím podpírat zespodu stehna, abych nohy zvedla. Z kopce musí zabrat svaly, keré stihly během chvilky vytuhnout. Do toho vlk v okolí intimních míst, který se připomene po každé, co si odskočím do kříku a znovu na sebe natáhnu promočené gaťky a 3/4-ťáky (vazelínu jsem samozřejmě zapomněla doma). Hlava je plná emocí. Jsem normální? Dělá tohle rozumný člověk? Nehraničí to se šílenstvím? Nic se nemá přehánět. Proč jdu takhle na krev? Není to o zdraví? Proč jsem tak hotová jen já a ostatním to šlape? To si fakt nedokážu polepšit čas oproti mé první účasti ma L100? Jak se tady asi cítili ostatní? O kolik míst jsem se asi propadla? Jak dlouho už jsou asi v cíli holky, co jsou přede mnou? A PROČ JSEM SI NEVZALA TY HŮLKY??? Poslední dobou si některé dálkoplazecké akce spojuju s někým z mých blízkých a přátel. Např. Loučení jsem šla pro Emču, která pospíchala Miške z břicha trochu víc než bylo třeba. Lazovku jsem šla pro Tyrýzku a při každé bolesti jsem si říkala, že ta naše cica musí trpět mnohem více...

Do cíle jsem nakonec došla. Těch posledních 16km jsem se plazila cca 3,5hod! Moji depku lehce utišil krásný (ale podle mě trochu nezasloužený) potlesk borců, kteří už to měli za sebou. Ráda bych s ostatníma zůstala, ale jsem fakt unavená. Rozestelu si spacák kousek od jejich stolku, abych mohla aspoň vnímat společnost milovníků dálkových pochodů. Strašně mě bolí nohy, ale jsem tak unavená, že natvrdo usínám, bez ohledu na to, jak se cítím a jak to okolo mě žije. Probouzím se do krásného slunečného dne a ještě před polednem jsem doma.

Mohla bych svůj neuspokojivý výkon omlouvat tím, že jsem šla do akce nevyspaná, nepřipravená, vystresovaná, že byly těžké podmínky... ale to by byly jen výmluvy. Udělala jsem chybu, ze které jsem se poučila a už vím, že když jsem zvyklá chodit po kopečkách jen s hůlkama, tak je nezbytně nutné mít tyhle druhé nohy vždy u sebe.

Velké díky za organizaci Slavovi a spol., bylo to nezapomenutelné a naučné! A taky jsem si uvědomila, že okolo Lazovky bývá asi největší sranda - jak si pročítám Slavove poznámky, komentáře k fotkám a postřehy, tak občas i zapomenu, jakou mám svalovku na nohou a směju se sama nahlas u počítače:D

A hluboká poklona před těma nejrychlejšíma, hlavně před Zuzkou, která zcela zazářila! Mám pocit, že by si měla Zuzka začít hledat nového parťáka na B7, protože já bych ji mohla na trase tak trochu unudit :) Zuzi, jsi pro mě nová hvězda na ultratrailovém poli!