Beskydská sedmička 2013

www.beskydskasedmicka.cz

94km/ 5430m+/18:18hod

V roce 2010 jsem na konci léta zaslechla, že by se měl konat nějaký přechod Beskyd. Začala jsem sbírat informace a na ročník 2011 už jsem se přihlásila se Zuzkou na hobby trasu. Náš cíl byl jasný - pokusit se dojít do cíle :) Trochu jinak to ale viděl můj drahý Kuki s volejbalovým parťákem Ďurim. Prý "nás dají" i přesto, že naběhali pár kilometrů jen na beachovém hřišti a stoupání viděli jen na fotkách, zatímco já jsem trénovala (mými slovy: ve volném víkendu jsem si udělala 20-30ti km procházku po Beskydech). Ten rok se stalo něco nečekaného - chlapci nás nejen dali, ale to s obrovskou časovou rezervou s časem 19hod (bez pár vteřin). Pravda že posilněni povoleným dopingem ve formě růžových pilulek, energetických tyčinek a gelů a namotivovaní, aby je baby nepředběhly (netušili, že my jsme s nimi nepřišly závodit). Zatímco my se Zuzkou jsme opravdu jen došly do cíle s časem něco přes 23hodin (včetně hodinové spací přestávky na Lysé hoře a posilněné banánama s tatrankama).

B7 2012 už měla být ve svižnějším tempu. Se Zuzkou jsme se ale na poslední chvíli rozdělily a vytvořily jsme tým každá se svým chlapem. Když to můj Kuki dal minulý rok do 19hod, mohl by mě letos taky nakopnout :) Vše ale bylo jinak, než jsme si představovali - Kuki to přepálil a křeče a bolesti dostával už od stoupání na Travný, no dobojovali jsme to nakonec až do Ostravice. Zuzka s Markem skončili v Čeladence :(

Postavení ve startovní listině v roce 2013 už bylo jasné - kategorie ženy!!! Původně jsme byly přihlášené do kategorie hobby, ale já jsem našla v tabulkách Československé tisícovky trasu B7 sport jako žolíka - tož toho přeci musím získat, když už na B7 budu! Přes moje lehké obavy Zuzka okamžitě souhlasila a přeregistrovaly jsme se do kategorie sport!

Pátek odpoledne, se Zuzkou odjíždíme do Frenu, akreditujeme se, vlakem přejíždíme do Třince. Ve vlaku potkávám kamarády z CS-1000. Chalani se diví, co chceme dělat na trati 20hodin, když nemá ani 100km - však vy, chlapci, uvidíte, co jsou to Beskydské kopečky :) V Třinci dáváme ještě předstartovní kofču, přesouváme se na náměstí, vyslechneme si famózně zapěnou hymnu, odpočítáváme 3, 2, 1, start!

Běžíme - musím běžet, nesmím Zuzku zklamat hned ze začátku. Zanecháváme za sebou spoustu lidí. Po mých zkušenostech z posledního závodu do sebe preventivně tlačím spousty cukrů, ať má tělo na čem šlapat. Celkem to ubíhá, za chvilku jsme na Velkém Javorovém, po pár minutách se odpojujeme od hobby davu a sbíháme svou premiéru do Řeky. Dole v Řece je první čipová kontrola, kde musíme probíhat jako tým spolu. Slyšíme organizátora, jak upozorňuje holky z jiného týmu, že nedodržely max. povolený rozestup a budou mít disk. Hm, škoda, to jim asi nezapočítají Řeku a budou je brát jako trasu hobby :( Musíme si dát na rozestupy pozor!

Po krutém stoupání po sjezdovce v Řece se táhne trochu nekonečná rovinka. Konečně se napojujeme k hobbíkům a začíná sranda. Snad poprvé v životě si užívám to, že můžu předbíhat velký dav. "Zleva, díky!" křičím v jednom kuse. Hobbíci se velmi ochotně uhýbají - parádní spolupráce - a občas uslyšíme i slova chvály (zejména s důrazem na naše něžné pohlaví). Najednou se dav zasekne. Že by už kontrola na Ropici? Houby, kaluž uprostřed chodníku a hobbíci ji obchází z obou stran. Přeskakuji středem bahenní lázně a předbíhám další hobbíky, Zuzka se mě ukázkově drží. Postupně dav hobbíků řídne a před námi se pomalu objevuje méně a méně pomalejších hobbíků.

Dále už je to taková klasika - nahoru, dolů, občerstvovačka,... Do vedení v našem týmu se dostává zase Zuzka a udržuje slušné tempo. Já si občas překonávám drobné krize, Zuzka má tu největší těsně před svítáním (když stoupáme na Lysou). Lysá hora, Smrk, Čertův mlýn, Radhošť,... Tempo už se nám sice dost snížilo, ale víme, že do cíle dorazíme. Při sestupu z Radhoště nás předbíhá ženský tým (holky se zakrytými náramkami si před námi hrají na hobbíky, ale my víme, že jsou to naše "soupeřky" ze sportu). Nejsou to ty holky, co je diskli v Řece? Hm, neřešíme... Celkem ve slušném tempu sestoupíme na Pindulu a před námi je poslední kopec - Velký Javorník. Trasu dobře znám a tak se mi relativně dobře jde (samozřejmě, že ty km v nohách už udělaly své, ale už to nějak doklepnu). Na vrcholu Javorníku nám fandí holky z organizačního týmu a taky pár turistů. Hurá, konečně povzbuzení. Byla jsem dost zklamaná, že v Beskydech si turisti moc na fandění nehrají. To já ráda povzbudím i "soupeře" - ať už předbíhají oni mě nebo naopak.

Běžíme z Javorníku. Konečně, posledních pár kilometrů! Cesta přes lesopark ve Frenu je trochu nekonečná. Uklidní mě, když vidíme paneláky, to už nemůže být daleko! Už jsme ve městě a sem tam nás povzbudí místní obyvatelstvo. Dokonce už nás vyhecují i k běhu, že cíl je za rohem. Rozbíháme se. U chodníku vidím odpočívat Lauru, která už doběhla do cíle a taky mě hecuje. Konečně vidíme cílový oblouk - na konci mírného stoupání. Juchúúú, zvládly jsme to. Čas je báječný, něco okolo 18:18hod (nevím, kde přesně byl koberec se snímačem). Se Zuzkou jsme nadšené - prakticky celou trasu jsme si udržely 2. místo v naší věkové kategorii a celkově v ženách jsme na 4. místě! Do cíle došlo necelých 300 sportovních týmů, my jsme obsadily celkově 80. příčku - spokojenost!

Nadšeně volám Kukimu, že to máme za sebou a že jsme překonaly jeho čas s Ďurim z roku 2011 i na náročnější trase. Doma dostávám pochvalu :) V neděli si se Zuzkou přebíráme na Frenštátském náměstí stříbrnou medaili. Přišli nás podpořit rodina i kamarádi. V porovnání s mnohými závodníky byl náš výkon zcela průměrný, ale naši přátelé (ultratrailem nepolíbení) náš výkon velmi ocenili a to zahřeje u srdce :)