Jak jsem se dostala do hor

Nikdy jsem nebyla sportovec, dokonce jsem se snažila tělocviku ve škole často vyhýbat. Od 6ti let jsem začala navštěvovat taneční obor základní umělecké školy ve Studénce. Byla jsem strašné dřevo a dodnes se divím, že mě vůbec přijali. Moje učitelka tance Zdeňka hodně ovlivnila můj život - naučila mě tvrdě pracovat, vytrvalosti, cílevědomosti, ale také úctě a pokoře. Tanec jsem si zamilovala, každoroční závěrečný koncert byl pro mě obrovskou motivací k tréninkům. Po maturitě přišla vysoká škola v Bratislavě, kde jsem se do žádného "vytrénovanějšího" tanečního souboru nedostala a dostupné kurzy pro širokou veřejnost nebyly to pravé - chyběla mi přísnost a ostrá kritika Zdeňky, popíchnutí špendlíkem do nezatnutého zadku,...

Po vysoké škole přišla krátká pauza, musela jsem se soustředit na práci, zaučovat se. Asi po 1,5 roce v zaměstnání jsem přišla o jednoho z nejdůležitějších lidí v mém životě. Smutek jsem ze sebe šla dostat procházkou po Beskydských kopečkách a lesích - jednou, potom podruhé, potom znovu,... A tak jsem zjistila, jak jsou hory a lesy magické. Začala jsem je navštěvovat, abych zresetovala mysl i tělo. Uvědomila jsem si, jak mi chybí ten pocit totálního vyčerpání (podobně jako po lekci tance).

Zanedlouho jsem se doslechla o nultém ročníku projektu Beskydská sedmička. Rozhodla jsem se, že tohle musím někdy zkusit. Motto "vyjdi si svou K2 v Beskydech" bylo pro mě maximálně motivující. Přesvědčila jsem kamarádku Zuzku, aby se mnou tento závod absolvovala. S názvem týmu Do pohody se nám podařilo i přes psychické krize dojít do cíle a vzhledem k nízkému obsazení ženských družstev se nám dokonce podařilo dosáhnout na bronzovou příčku. Tento "úspěch" mě nakopl, abych na sobě začala více pracovat. Beskydy mám pár km od domu, takže tréninky v krásném prostředí kopečků a lesů se mi staly náplní každého volného víkendu.