Seznámení s Orlickýma horama

Týnišťské šlápoty od dubu k dubu 2014

www.dalkovepochody.cz/tsodkd.htm

cca 118km / 4050m+ / 21:52hod

výsledky: 2014.tonerman.cz/ts7.html

Polovina prázdnin ve znamení olafokilometrů – tento plán byl jasně daný, Týnišťské šlápoty perfektně zapadaly do mého kalendáře dálkoplazeckých akcí. S dostatečným předstihem si rezervuju místo v Peťovém autě, abych se s maximálním pohodlím a příjemnou společností nechala dovézt do Žamberka. Na náměstí usedáme do Martinem doporučené krčmy, kde smutný Braňo nenachází těstoviny, vegetariáni probírají nabídku smažených zeleninových pokrmů a já si z vesela zavzpomínám na jarní výlet do Ruska a pochutnávám si na fajnem Boršču. Přesouváme se do pivovaru, kde to všechno vypukne. Po dlouhé době se potkávám i se Svaťou, na uvítanou do sebe kopneme jedno malé a jde se na start.

Začátek je krásný – prakticky hned vbíháme do lesa a vlnitým terénem proplouváme až do Rokytnice. Už z dálky je slyšet, že se v dědině koná nějaká zábava. A ona to je dokonce pouť, rokytnické ulice jsou plné kolotočářů, stánkařů, hostů a pobíhajících ultratrailistů. Tak tady kdyby nás Olaf protáhl až tak na 70.kilometru, tak mám hodně silné halušky :) Za Rokytnicí už si pomalu začínáme užívat první výraznější stoupání, a to na Anenský vrch. Tady taky začínají pro tento ročník neopomenutelné vracečky. Když dobíhám k vracečce pod Anenským vrchem, poprvé míjím Evču, která mi na startu utekla z dohledu. Zatím plná energie běžím nahoru, až na vrchol rozhledny pro kontrolní značení a točeným schodištěm rychle dolů. Jůůůů, to je nářez, ještě že Olaf dal reflexku směrem k cestě zpátky, jinak bych se tam nahoře asi zamotala… A jede se dál, přes Říčky směrem na výživný táhlý stoupák Zakletý, na kterém mě oblétá všechen hmyz světa. Pokračujeme krásným hřebenovým chodníkem. U Kunštátské kaple se ale musím zastavit a pokochat – nebe plné zářících hvězd, to je prostě boží! A jedeme dál na rozcestí pod Homolí, abychom si mohli užít další půl-kilometrovou vracečku, tentokrát klesáme pro kontrolu dolů a pak zpátky nahoru na rozcestí, abychom si mohli vyklusat k živé kontrole u Martina a Lucky, kteří nabízí hladovým závodnickým krkům báječnou meruňkovou buchtu.

V dalším úseku začíná útlum. Do Deštného dojdu z nějaké setrvačnosti. Zmáhá mě únava, už aby bylo světlo! Naštěstí v hospodě potkávám Evču s bráchou, kteří mi dovolují se připojit do týmu. Pokračujeme směr Šerlich, kde si užíváme kouzelného východu slunce. Dáme jednu minivracečku a valíme to dál. U Sedloňova další vracečka, tahle je fakt mega dlouhá a moc se mi nelíbí. Mažeme si zpátky do hospody pro kontrolní čtení chipu a míříme na Velkou Deštnou. Hurá, to je krásný a výživný kopec. Sluneční paprsky začínají nabírat grády, no naštěstí se můžeme osvěžit ve studánce.

Pokračujeme celkem ve velké tlupě, mj. s námi pádí Alois a Zdeněk – další seznámení s facebookovýma virtuálníma tvářema. Zdeněk se se mnou dělí o zážitky a zkušenosti z loňského TDS a tlačí mi do hlavy zajímavé tipy a doporučení. Do toho všude červenající se maliny na trati – mňam, jak neodolatelné, hlavně v tom vedru. Pokračujeme dále, nabíráme kilometry, pomalu za sebou necháváme prakticky všechno stoupání, slunce pálí více a více. S malým náskokem dobíhám konečně na poslední chipovou kontrolu v Kvasinách. Dávám delší pauzu. Po chvilce přibíhá ladným krokem Evča – ta holka nevypadá vůbec zmořeně!

Posledních 25km trpím na rovinkách v polích, na lesních cestách, po dědinách. K životu mě přivádí snad jen tajná kontrola uprostřed nekončící roviny. Martin a Lucka nás skvěle obskakují a dodávají nám další energii do života. Jako poslední si vybavuju nekončící cestu lesem plného komárů a jiného hmyzu, který nedovolí ani nejkratší pauzu. Jakmile opustíme les, máme před sebou hned cílovou tělocvičnu. „To už je jiný mordor, když nemám ani energii na euforické doběhnutí do cíle!“ stěžuji si. „Jak že nemáš energii?“ vyzve mě Evča a rozturbuje to k cílové brance. OK, tak se ještě hecnu a z posledních sil Evču následuju. Spolu se Zdeňkem dobíháme do cíle za necelých 22hod.

Velké díky všem spoludálkoplazcům na trati, zejména Evči, se kterou jsem podobně jako na Malofatranské 100 strávila mhoho hodin na trati. A samozřejmě díky organizátorům, zejména za ty vracečky, které byly skvělým společenským zpestřením!