Román o EKUTu v jednom dechu sepsaný

EKUT - Extrémní Kombinace v Ultra Trailu - 2014

louceni.webnode.cz

www.dalkovepochody.cz/ps

1. etapa EKUT - LOUČENÍ 2014 54 km / 2000 m+ / 8:15h

21.11.2014 5:00h

Asi z toho bude tradice – bráchovi věnuju k jeho narozeninám to, že nebudu v pátek v práci a nechám všechny své povinnosti v rámci možností na něm :D V pátek ráno se totiž startuje! Loučení s turistickým rokem, jehož romantické procházky mlhou po rozbahněných loukách s výstupy na každou přístupnou zříceninu mi zůstanou vryty do paměti.

Ve čtvrtek mě Leoš přiveze do Prahy, kde s Eliškou nasedáme do auta k Honzovi a jeho 4nohému kámošovi Ekimu. V Lovosicích zastavujeme doplnit potraviny ve večerce a plníme úkol večera – zchladit naše pifko domácí výroby! Tj. Honza zodpovědně připevňuje PETky ke střeše auta.

V Ústí už nás na základně vítají známé tváře. Večer trávíme u pifka, nějakého páľeného a debat okolo ultratrailů. Ani se mi nechce spát, nejraději bych tak celý den prodebatila a trail posunula na sobotu :) Když se chystám jít okolo půlnoci aspoň na chvilku zalehnout, přiřítí se další kamarádi, a to ve velmi dobré náladě. Ještě chvilku zůstanu v jejich společnosti, ale pak opravdu musím, aspoň ty 3hoďky!

V pátek se samozřejmě vstává těžko. Odjíždíme z Ústí osobáčkem na start do Bohosudova. Klemra strašná, ale to mě za chvilku přejde. Jen co proběhneme dědinou, nastupujeme na to nejlepší z celé trasy – sjezdovkou nahoru na Komáří hůrku. Vezmeme to dolů přes kontrolu na zřícenině Kyšperk a pokračujeme dolů až ke starým kolejím. Ach ty pražce, to je vzálenost jako pro děti. Cupitám si to ve štrúdlu stejně nadšených dálkoplazů, sem tam navlhlý pražec podklouzne pod nohama. Dobíhá nás Honza, kterého se chytám, abychom trochu zrychlili a měli tenhle úsek co nejrychleji za sebou. Dál je to takový celkem fajn trailík, jen těch rovinek a asfaltu mohlo být méně. Na mě je tahle trasa nějak hodně běhací. Naštestí ale utvoříme fajnou skupinku a pěkně nám to ubíhá.

Nejvíce jsem se těšila na Erbenovu vyhlídku, kterou jsme minulý rok v noci zakončovali 2. etapu. Nezapomenu, jak jsem se s Tomem blížila k vyhlídce, téměř bez energie a Tom si ze zajímavosti vyběhnul i nahoru (v noci, na vyhlídku). Letos si Erbenovku pamatuji mnohem ostřeji. Tentokrát jdu nahoru i já (a taky zbytek party – kromě Ekiho, toho to moc nebere). Krátce vytipujeme kopečky, které nás čekají na večerní stovce a pokračujeme klusem dolů, do Ústí. Očekávanou třešničkou na závěr je romantické Bertino údolí. Tohle si pamatuju i z loňska, jak mě učarovalo, kouzelné to místo, roklinka mezi paneláky. Hop hop a jsme v cíli 1. etapy.

Jo, tohle šlo celkem hladce. Dáme horkou sprchu, oběd, lehký spánek a přípravy na večerní stovku můžou začít.

2. etapa EKUT - LOUČENÍ 2014 cca 116 km / 5300 m+ / 23:02h

21.11.2014 22:00h

Všechno se zdá být v nejlepším pořádku, dokud nevyjdu ze základny a nezačnu se zahřívat lehkým klusem na start na opačný konec Ústí. Au, to je špatně, mám strašné křeče v břiše. Tak super, to bude začátek. Problémy přetrvávají…dlouho. Trochu mě probere Vysoký Ostrý, kde je stezka totálně zablácená a člověk se musí soustředit, aby neuklouznul rovnou pod nohy kolegovi z protisměru (vracíme se stejnou cestou dolů). Sbíháme na první občerstvovačku do Brné a já upozorňuji kolegy z naší utvořené skupiny, že nás čeká velmi náročné stoupání Průčelskou roklí, že loni nám to dalo fakt zabrat. Jak se ukázalo, loni jsme s Lukášem při výstupu pěkně zakufrovali, protože tentokrát z toho byl moc pěkný chodník :) Další záchytný bod Varhošť se blíží strašně pomalu, kilometry neubíhají.

Na Varhošti trochu zazmatkujeme při hledání kontrol, ale vše se vyjasní a my pokračujeme přes Krkavčí skálu na kopeček Plešivec. Takový nenápadný název a taková pecka – sestup ve stylu Vysoké Tatry, jen trochu menší kameny. Celkem o kotníky, ale aspoň mě probudí adrenalin. Posledním stoupáním noční části je sympatická vyhlídka na Radobýlu. Při sestupu mi začíná docházet čelovka, ale naštěstí se rozednívá, takže už nové baterky nehledám. Naštěstí? Vlastně bych to raději neviděla – před sebou máme nejhorších pár kilometrů celého Loučení, asfaltka do Lovosic!

V Lovosicích sedáme v nádražním bufetu na polévku. Celou trasu jsem šla spolu s Petrem a Pepou – naše Nezmarovská trojka! V Lovosicích se přidáváme k Tomovi, Honzovi a Lukimu. Ve věší skupině to rychleji odsýpá. Na kontrole v Lovosicích všichni strašili s Lovošem – a přitom to byl takový pěkný kopeček! Za chvilku jsme na tajné kontrole pod Borečem, dáme si 1 okruh nahoru po naučné stezce a zpět na tajnou k Petrovi M. a jeho supr občerstvovačce. Petr K., který se mnou jde od startu, si vzpomene, že má v batohu černé uhlí. Sem s ním, však jsem celou noční část s prominutím prosrala!

Opouštíme skvělou občerstvovačku a pokračujeme dále na nejbližší kopečky a zříceniny. Honza od startu mluví o tom, že není zvyklý na hůlky a že je určitě někde zapomene. Tak nějak kontrolně ho omrknu „Honzo, kde máš hůlky?“ Měl štěstí, že to bylo jen pár set metrů za kontrolou a vrací se pro ně :D

Průběžně přemýšlím nad tím, jestli se mám hnát za Evčou a snažit se ji dohnat, abych si udržela cca 30minutový náskok z první etapy. Evča je rychlá, určitě je už dávno daleko přede mnou. Ovšem na kontrolách mám trochu jiné info, až tak daleko není. První lehký adrenalin přichází pod Děkovkou, kdy je jasné, že Evča není daleko. Absolvujeme ještě jednu technickou vsuvku na Lipskou horu s krásným výhledem a pokračujeme dále na Milešovku. Při výstupu nahoru se naše skupinka lehce protrhne. Honza s Tomem jsou na vrcholu kousek přede mnou. Ovšem když přicházím k chatě já, blýskne se mi před očima Evča, která právě vyběhla z chaty a pokračuje dále po trati. Přijdu na chatu, omrknu polívku „Fazolová, ta by mi teď asi moc nepomohla. No nic, běžím, zkusím Evču dohnat“. Však kluci mě doženou.

Na Honzovo doporučení hodím do kapsy aspoň ten suchý chleba a mastím. Konečně, závod začíná! Adrenalin rapidně stoupá a já sbíhám lehce pobahněnou stezkou z Milešovky. Stoupání na Kletečnou je po vlastním značení, tak raději zapnu čelovku už v šeru, abych na odrazky dobře viděla – teď zrovna nepotřebuju zakufrovat. Trasa je skvělá, připomíná mi moje poznávání Velkého Javorníku při výstupech mimo vyšlapané chodníky. Na Kletečné už je tma a já můžu sledovat čelovky přede mnou – která z nich je asi Evča? Předbíhám několik závodníků, normálně i běžím! Až na rozhledně u Rajdečína mě dobíhají kluci a pochválí mě, jak jsem ožila – to mě taky nakopává :) Ve třech se to cupitá zase o něco lépe. Navíc na vracečkách se s Evčou už míjím a navzájem se povzbudíme.

Evču dobíháme kousek před Ústím, nad vodopádem Vrkoč. Honza povzbuzuje, abych běžela dále, zkouší na mě nějaké Bartasovské řeči, ale tak nějak já mám po závodě, svoje jsem si dokázala. Navíc Evča má problém s kotníkem, takže co by to bylo za závodění? Ve velké skupině dojdeme až do Ústí, poslední metry si kluci ze srandy zasprintují. Do cíle docházíme v čase, o jakém se mi v prvních hodinách pochodu ani nezdálo. Asi poprvé v životě jsem v druhé polovině stovky začala zrychlovat :) No je jasné, že rezervy v sobě mám, ale ona musí být i ta motivace, aby člověk trochu rychleji pohnul zadkem.

3. etapa EKUT - PRAŽSKÁ STOVKA 2014 130 km / 4400 m+

6.12.2014 23:30h

Tak nemusím být úplně všude, ne? Navíc Praha, fuj!

Sice Olaf a jeho vtipné lezecké vložky v lesích a po skalách…

Ale u Prahy bude i tak hodně asfaltu. Kuki bude rád, že s ním budu o víkendu, zůstanu doma.

Ale bude tam tak strašně moc kamarádů a známých jmen i tváří. A je to poslední ultra roku!

Olaf se ještě párkrát zeptal, jestli fakt nepoběžím. S Evčou jsme mohly dát napínavý souboj o prvenství v EKUTu. Ale moje loňské trauma z asfaltek po okolí Prahy bylo silnější. A pak přišla nabídka postavit se na druhou stranu a pomoct na jednom z kontrolních stanovišť. Zuzka jede, tož jedu taky! Vlastně můžu v neděli sednout na první vlak z Prahy a věnovat se přes víkend nejen ultratrailové, ale i pokrevní rodině.

Poznatek z příprav na P100: Jak už jsem na fejsbúku zmínila, kdyby byl Olaf indián, jmenoval by se Ten, co nikdy nespí.

Běží se na Mikuláše, takže se Zuzkou nahazujeme na hlavy kvázi kostýmy – já čertí růžky a ona andělskou hvězdu/vločku. Běžci a dálkoplazi přijíždějí na start do Staré Huti, tam je čekáme v nádražní hale, teda pod přístřeškem u kolejí. Vlak nabušený více než třemi stovkami pošuků zastavuje a davy se hrnou ze dveří. Hledáme ve tmě nějakou známou tvář, kterou bychom mohly pohostit andělskou H8 valašskou slivovicou popř. čertovskou domácí griotkou z Mniší (obě „uvařené“ v rodinách sportovních extrémistů). Zatímco ulíváme, dav bláznů se rozpohybuje, takový letmý start přímo od vlaku…

Přijíždíme autem na tajnou kontrolu na 12. km. V domnění, že jsme na 18. km, uleháme v autě do spacáků a na 30min štelujeme budíka, abychom stihly povzbudit první borce. UPS, po cca 20 vteřinách klapou okolo auta běžecké boty – tak to jsme neodhadly. Fofr útěk z auta a běžíme vítat závodníky. Ti první jsou ufouni, ti slivovicu nepijou! Ale po chvilce se vítáme se spoustou kamarádů a nabízíme decentního minipanáčka na desinfekci hrdla (zásoby byly omezené, snad jsme nikoho tím mini panáčkem neurazily!!)

Musíme se trochu vyspat, takže jedeme na kontrolu za 40. km. Nemáme energii, abychom povzbudily závodníky tady, tak na hoďku zaleháme do spacáků a pak se přesouváme na NAŠI kontrolu do Měřína na 62. km. Náčelník Ten, co nikdy nespí trhá reflexní pásy z výstražných vest a stříhá z nich malé obdélníčky na značení trati, apač Tonerman mu chystá bíločerné šipky (a tiskne startovky kratší verze pochodu) – náčelník Ten, co nikdy nespí se chystá na doznačení části trasy. Prostě tady se doorganizovává za pochodu, celou akci připravuje pár statečných apačů, přičemž 1 apač vydá tak za 10 standardních kovbojů, kteří organizují klasické komerční závody.  Ještě dolaďujeme připojení na net a snímání z čipů a už jsou tady první borci. Je to hrozný fofr, někteří se ani neobčerství, jiní si nechají polévku nalít do kelímku se studenou vodou, odvážnější dají aspoň malinovku a k polévce si sednou. Postupně přibíhající borci zpomalují na pochopitelný režim a aj s námi prohodí řeč a posedí. Kromě živé vody nabízíme taky Zuzčiny domácí ultra perníčky, s láskou zdobené! Atmosféru dozdobujeme vánočním světelným řetězem nad našimi stoličkami.

Nálada je skvělá! Máme radost z každého závodníka, který dorazí na naši kontrolu. Více i méně znavení běžci nám opětují úsměvy. Kupodivu mnoho z nich neodmítne panáčka a jsem ráda, že mnohé naše živá voda skutečně povzbudila. Při pípání čipu kontrolujeme na monitoru snímání a zároveň přiřazujeme známá jména z fejsbúku ke známým tvářím z ultra akcí. Sem tam cizinec – snažíme se překládat do jejich rodných řečí a navigujeme závodníky k obsluze, která nabízí hospodské občerstvení.

Musím říct, že mi těch cca 14hodin hodně uteklo a moc jsem si to užila, obklopena běžci a dálkoplazy všech výkonnostních kategorií. Sama vím, jak mě povzbudí vlídné slovo od organizátorů na trati, a tak jsem se snažila stejně tak povzbudit blázny z Pražské stovky i já. Ani neumím všechny ty pocity vyjádřit. Bylo to hrozně pozitivní, emotivní, zábavné,… Trasa Pražské stovky byla letos díky bahnu extrémně náročná. Jako bych si na kontrole v Měříně vytvořila se všemi závodníky nějakou citovou vazbu a za každého, kdo dorazil do cíle, mám ohromnou radost! Myslím, že každý ultra běžec/dálkoplazec by si měl alespoň jednou vyzkoušet ultra z druhé strany.

Budu se opakovat, říká to každý, protože to prostě JE PRAVDA – velké díky organizátorům Pražské stovky a organizátorům dalších ultratrailů, odvádíte skvělou práci! Je fajn být toho všeho součástí…