Nitra - Handlová pěšobusem

Ponitrianská stovka 2013

105km / 4000m+ (dle GPS záznamu cca 4400m+) / 18:50hod

www.ponitrianska100.wbl.sk/

Ponitrianská stovka byla pro mě neodolatelnou výzvou. Ani nevím, čím si to ta akce "zasloužila", ale měla jsem pocit, že tuhle stovku si musím vyzkoušet. Možná proto, abych konečně viděla Zobor jinak než od spodu z Nitry. Asi i proto, že jsem neměla ani tucha o existenci masivů Tribeč a Vtáčnik. Asi mě i zajímalo, za kolik jsem schopna dát stovku, kterou Klára Rampírová loni uběhla pod 14hodin a napsala o ní bombovou reportáž.

Už cesta na start byla silně záživná: Původně jsem měla jet s Michalem autem, auto mu ale zatrucovalo. Michal jede ke mě vlakem, vystřídáme se nakonec v moji Feldince, přestupujeme do auta mojiho drahého a na samotný start do Nitry nás veze Peťo. Cestou na Peťovu chatu ještě navíc bloudíme v lese, bez signálu, bez místních obyvatel, co by nám poradili...

V Nitre u kruháče se v sobotu ráno akreditujeme a seskupujeme se za účelem hromadného přesunu směr Zobor. V batohu mám trochu nevhodně uloženu čelovku v otevřené kapse, tak ji přendávám na bezpečnější místo, abych ji neztratila (za poslední rok jsem už o dvě přišla). Těsně před startem si vyslíkám dlouhý rukáv - abych se s tímto úkonem nezdržovala hned na začáku stoupání. A kruci! Kam jsem si dala tu čelovku? Nemůžu ji v batohu najít. Skupinově přecházíme přes kruháč, startujeme. Já tu čelovku snad nechala u akreditace, běžím tam kuknout. Ne, čelovka tam není, no snad bude v batohu. Vyrážíme. Kde mám hůlky? Určitě mi je vzal Peťo, jak jsem se vyslíkala. Volám mu a ne, hůlky nemá! Takže točím nazpět za kruháč a hůlky jsou tam opřené o sloup. Vybíháme s Michalem až několik minut po startu (Michale dík, žes mě čekal - i přesto, že já tě nikdy nečekám, ale tentokrát jsi mi to nakonec vrátil :)), na samotném chvostu startovního pole. Jak jsem běžela pro hůlky, zahlédla jsem za námi už jen Lucku a Martinem, jak pohodově s úsměvem vyráží...

Cesta na Zobor je super. Připomínám si zážitky z B7, kdy jsme se po výstupu z Řeky napojili na hobbíky a mohli je předbíhat. Tady je to hodně v menšm měřítku, ale teda předbíhám dost hodně dálkoplazů, kteří si přišli užít P100 v pohodovém tempu. Michala ztrácím po pár minutách, ale vím, že mě dožene. Já teď musím dohnat Peťa - s jeho GPSkou se mi jde dobře, je to taková jistota. Peťa dobíhám při seběhu na kontrolu v Žiranoch. Do teď byla trasa perfektní!

Pokračujeme dále směr kontrola Kostoľany pod Tribečom s výhledy na hrad Gýmeš. Za kontrolou pokračujeme stoupáním na Veľký Tribeč - Peťo upozorňuje, že máme před sebou náročné stoupání. Na to se moc těším. Chvilku trvalo, než to začalo stoupat, ale dočkala jsem se krásného kopečku. Na kontrolu do Zlatna už přicházím dost unavená. Možná jsem si to jen namlouvala, ale za vinu dávám mé obuvi (moje běžecké botky jsem dala reklamovat a vytáhla jsem doma z botníku staré Headky z výprodeje, ve kterých jsem ušla nejdále na vlak do práce). Pokračujeme v cestě. Jestli si dobře pamatuji, tak tady přišly první náznaky asfaltu, cesta okolo národního hřebčína. Bolely mě nohy, moc si cestu nepamatuju. Ale za to si moc dobře pamatuju kontrolu v Jed'lových Kostoľanoch: 1 velký chleba se škvarkama, 1 velký chleba s masťou a 1,5 chleba s nutelou. K tomu ještě banán. Juuuu, snad poprvé jsem na dálkové akci měla takovou chuť k jídlu - to jedobré znamení, ne? No pojedla jsem za 4 chlapy :D

Přichází nejhorší úsek trati. Mám pocit že cesta na kontrolu do Veľkého Pole je samá rovina, navíc spousta asfaltu a zpevněných cest. Trpím!!! Na kontrole si dávám výborný vývar od domácích kuchařek - mňamy, ten pomohl. Těším se na masiv Vtáčniku, konečně půjdeme do kopce!!! Po chvilce stoupání zapínáme čelovky, ale terén je příjemný a dá se jít v tempu. Vlastně nedá - Peťo dostává spací krizi, která bude trvat asi 4 hodiny. Nespi, vždyť je krátce po 21hod!!! Přemýšlím, jak Peťa popohnat. Nenakopne ho ani když zrychlím a začnu se mu vzdalovat. Krize je krize, co narobíme. Chvilku přichází dost silné spaní i na mě. Zajídám to kofeinovou tyčinkou Shock - až jsem překvapena, jak to pomohlo, oči valím ja veverka a mám zase chuť jít. Aj bych poběhla, ale nemůžu Peťovi utéct. Je to 3 týdny, co Klára psala na svůj blog, jak v Kremnických vrších (tj. kousek za kopcem) potkala medvědy. Strach mi nedá.  Peťo se probouzí až na poslední kontrole na Veľkom Griči, kde dostane panáčka na roztažení cév. Posledních 5km už jdeme zase v tempu. No nestihli jsme to pod 17hod, jak si Peťo představoval, ani pod 18hod, jak jsem chvilku věřila já, ale aspoň hranici 19hodin jsme nepřekročili. Michal nám dal nakonec něco přes 20minut, pěkně mákl a udělal si stovkový osobák.

Ponitrianská byla velmi pěkně zorganizovaná akce. Trať parádně značená, občerstvovačky chutné, památeční tričko s krásným potiskem... Dokonce jsem dostala krásnou plaketku za 3. místo v ženské kategorii - ještě že na ultra traily chodí tak málo žen, jinak bych medaili v ruce asi nikdy nedržela :) Jediné, co mi nesedlo (kromě špatné obuvi) byl profil trati, která je hodně běhatelná. Já jsem nebyla stvořena k běhu, jako spíše k plazení se do kopců, takže jsem místama na trať hodně nadávala (ony ty emoce jsou o něco silnější, když má člověk pár desítek km v nohách). Ještě navíc, když moje poslední akce před P100 byly kopcovitá Beskydská sedmička a vysokohorský 70km běh přes Polské Tatry - jedno lepší převýšení jako druhé. Prostředí P100 je ale nádherné a jsem moc ráda, že jsem poznala další kus Slovenska.