Kysucké loučení se zimní sezónou

Kysucká stovka 2015

www.kysuckastovka.wbl.sk/

127km / 5560m+ / 23:51h

Na jednom blogu jsem po Kysucké stovce četla, že „reportáž by se měla napsat, dokud bolí nohy“. Něco na tom bude, po víkendu se mi do hlavy vždy rychle hrnou starosti běžného života a spousta zážitků z víkendu musí do ústraní… no já jsem to tentokrát nestihla. A vůbec, jsem si uvědomila, že moje šílené svalovky po dojití ultra trailů jsou tatam. Když jsem si protrpěla své první stovky, obdivovala jsem borce, kteří oproti mně po prvním odpočinku po akci dokázali chodit jako lidé, zatímco já jsem se sotva odbelhala do auta a následující 3 dny jsem se v práci děsila každého sestupu po schodech. Pom mých cca 20ti dokončených stovkách jsem zase o krok blíže ke zkušeným mazákům :)

Kysucká stovka je super! Sice jsem si řekla, že se letos budu v počtu ultra trailů trochu krotit, ale při pohledu na startovku jsem nedokázala odolat, bylo tam až moc prima lidí. A taky to bude moje poslední ultra před odjezdem na Madeiru, kde mám v plánu přeběhnout celý ostrov se startovním číslem na hrudi. Kopce je třeba pilovat a na ty jsou Kysuce opravdu bohaté. Po Malé Fatře je to nejnáročnější česko-slovenská stovka z pohledu převýšení, navíc s minimem asfaltu, a když vyjde počasí, tak jsou z místních kopečků krásné výhledy.

Pátek večer, přesun na známé místo startu do Radole a pár minut po 21h vyrážíme. Roman je (jestli jsem dobře postřehla) jediný organizátor, který doprovází své stádečko na prvních pár set metrů až na okraj civilizace. Do lesa už vybíháme sami. Letos opět těžká romantika – na jasné obloze září hvězdy a velký měsíc (úplněk byl předevčírem), pod nohama to fajně křupe, tváře omívá příjemný promrzlý vzduch. Formují se pozice, již po pár kilometrech se ke mně přidává spoluběžec z Ledopádů Přemek a jen o kousek dál i Laura – skvělá a rychlá holka, která si po malé stovkařské pauze přišla ultra užít a nehnat se na krev. Na první živé kontrole se mě Roman ptá, jestli jdu dnes na pohodu – to jakože jsem pomalá? Se mi ani nezdá, celkem si dávám do těla. Tohle mi dlouho vrtalo hlavou, nakonec jsme záhadu vyřešili – na Kysuckou 100 nechodí žádné ořezávátka, pohodovější stovkaři zůstali většinou doma, protože všichni dobře ví, že Kysucká je jednou z těch náročnějších akcí, navíc v zimě. Tady je úspěch vůbec dokončit. Nakonec se o ukázalo, že nejsme tak pomalí – když jsme opouštěli sedlo nad Melišovcami, tak tam teprve přicházel Roman s kontrolníma nálepkama. Jó, Mücková jednou byla někde dříve, než by organizátor čekal, tak to je pecka, ne? :)

Trasa byla téměř stejná jako loni, ale velká změna přišla před první občerstvovačkou. Od Ľadonhory odbočujeme na štěrkovou cestu do Dolného Vadičova. Trochu nadávám na tuhle zbytečnou zacházku, ale rychle zmlknu – trasa je vyznačená červenýma svíčkama, romantika pokračuje a na konci nás čeká fantastické občerstvení! Vývar, za který by se nemuseli stydět ani v lepší reštice, teplý čajík, ovoce, sladkosti… Těžko se mi odchází, naštěstí nás mráz posílá dále.

Před stoupáním na Ľadonhoru čekáme s Laurou na hrdinu letošní Kysucké stovky – Přemek dobíhá s nechápavým výrazem:

„Já jsem teď na té cestě spadl“

„Jak se ti to podařilo?“

„Nevím, uklouzl jsem, dvakrát za sebou“ (asi samým štěstím, že se tak fajně posilnil)

„A to sis nedal ruce před sebe, když jsi padal?“

„Dal, ale uklouzly mi do strany“ vysvětluje Přemek, který je o 2 zuby lehčí a o rozbité koleno bohatší.

Jo, i tohle je součást ultra trailů.

Cestou na Ľadonhoru spolu lehce zakufrujeme, když si to vertikálně pádíme za svitem další zbloudilé čelovky Jirky. Laura jen špitne, že by už raději šla po nějakém traverzu – jen co se uvědomíme a najdeme na GPSkách správný směr, tak jí toto přání splníme a traverzujeme si to celkem adrenalinovým terénem k turistické stezce. No, pár minut jsme tu určitě ztratili, však co by to bylo za ultra bez kufrování?

Dále už pokračujeme známou trasou. Noc se pomalu končí a my se můžeme kochat výhledy na Malou Fatru. Všechno jde jako po másle, lehčí krizovečka přichází při dlouhotáhlém výstupu na Velkou Raču. Hodím si do hlavy do pomyslné eM Pé trojky Queeny a zařadím se do čela našeho asi 5ti členného vláčku. Laura mě cestou upozorňuje, abych se nezapomněla kochat – taky si všimla, že jsem nastavila robotický mód. Vrcholu Velké Rači se dočkáme a míříme do Chajdy Horské Služby, kde nás čeká kontrolní razítko a Přemek se dočká vytouženého ošetření. Řekl si tedy jen o desinfekci kolene, ale milí chlapi z horskej vytáhli šitíčko a dali mu koleno trochu dohromady – až tady jsme si s Laurou uvědomily, jak Přemek dneska bojuje, klobouk dolů.

Při naší další cestě se nic zvláštního neudálo, jen jsme doformovali sestavu, když jsme konečně dohnali Martina a Kubu, kteří nás na občerstvovačce v Čadci vzali do party. Lehké rozptýlení nastalo v Nesluši, kde jsme plánovali dědinu co nejrychleji proběhnout, protože jsme všichni věděli, jak nekonečnou ulici máme před sebou. V minulých ročnících jsem si toho nevšimla, ale letos jsem se hned na začátku dědiny začala dusit z plynů z místních komínů. No to byl hnus! Nohy by aj klusaly, ale plíce byly proti. V Nesluši jsme dali poslední občerstvení a pokračovali jsme na poslední kopec Tábor. Při sestupu z Tábora lehce zaváháme nad značením trati, ale nějak jsme se zorientovali a vypadalo to, že pomyslný limit do cíle 24hodin dáme. Poměrně pomalu sbíháme ultra mega bahnitou cestou, já na čele, průběžně se otáčím a kontroluju čelovky za mnou. Dobíháme s Laurou do Kysuckého Nového Mesta, je tu s námi i Bálint, kterého jsme cestou nabrali, ale „naši“ kluci nikde! No do kopce zpátky přeci nepůjdeme, stát a mrznout taky nemůžeme, tak pomalu pokračujeme dále k cíli a stále se otáčíme, kdy uvidíme další čelovky…

Cíl, hurá, sláva. Bohužel bez kluků – jak nám Kuba potom vysvětlil, při sestupu mu odcházela čelovka a on si nechtěl okoštovat kysuckou celotělovou bahenní lázeň, tak výrazně zpomalil. Do toho se klukům podařilo ve městě zakufrovat (jó, to znám z loňska) a tak dorazili až pár minut za námi. Oficiálně 29.-31. místo, reálně dělené 29.-35. místo, protože kluci to s námi fakt dlouho táhli a hodně nás i popotáhli. Tímto se za tuhle neplánovanou mini zradu omlouvám!

V cíli sprcha, krátká sauna (!) na rozehřátí, gulášek, lehárko, pohoda…

Velké díky organizátorům v čele s Romanem, připravili jste nám krásný víkend!