Kysucká 100 2013

08.03.2013 20:00

www.kysuckastovka.wbl.sk/

120km / 5400m+

31:50hod

 

O Kysuckej stovke jsem se dozvěděla především od Ivana na akci LH24 2013. Z tohoto pochodu si moc nepamatuju. Byla drsná zima (i přesto, že kalendář jsme měli přetočený už na březen, nasypalo sněhu až až). Nejvíce si vybavuji neustálou tmu (šli jsme 2noci) a neskutečné halucinace (kočky posedávající po celém lese, mořská hvězdice v potůčku z topícího se sněhu, maják v místě, kde jsme hledali rozhlednu,...) Před pochodem jsem ze čtvrtku na pátek spala asi 6hodin, vstávala jsem do práce okolo 5:30hod, po práci jsem sedla rovnou na vlak směr Ostrava a po příjezdu na Kysuce se hned večer startovalo. V cíli jsem byla po necelých 32hodinách pochodu, tj. všehovšudy cca 50hodin na nohách a bez spánku.

Už cesta na samotný pochod byla zážitkem. Oslovila jsem nějakého Ivana Mudroně z diskuze, který nabízel volné místa v autě z Ostravy. Po tom, co jsem si Ivana "vygooglila" a zjistila, že je studentem na Ostravské univerzitě, nabrala jsem odvahu a společnou jízdu s ním a jeho kamarádem Braňom domluvila. Pro jistotu jsem doma nechala bráchovi telefon na Ivana - pro případ,že bych se večer neozvala a nepotvrdila příjezd na Kysuce, dostal brácha pokyn, aby volal policii a nahlásil únos :D To jsem vůbec netušila, s kým se v autě vezu - jak jsem na trati vzpomněla Ivanovo jméno, každý zareagoval tvrzenm "Ivan to určitě vyhraje". Takže žádný únosce ani úchylák, ale velmi zdatný běžec, který to mimochodem opravdu vyhrál (dělěné první místo) a tedy prošlapal celou zasněženou trasu - neskutečný výkon! Ještě navíc jsem v sobotu v noci dostala od Ivana povzbuzující sms, abych to nevzdávala a vydržela až do cíle.

Největším zážitkem byl závěr pochodu, když nám na poslední živé kontrole v Nesluši organizátoři ujistili, že v časovém limitu 32hodin už do cíle určitě nedojdeme. To jsem šla v malé skupince s Lenkou, Tomášem a Peťom. Vystoupali jsme na poslední kopec a rozhlédli se dolů na probouzející se Kysucké Nové Mesto. Ani nevím, koho napadlo se podívat na hodinky "cíl je tady dole pod námi v KNM, máme ještě 50minut do limitu, když poběhneme, tak to přeci musíme stihnout". Vzbudila se v nás neskutečná euforie, rozběhli jsme se dolů a skoro jsme letěli až do KNM - po cca 115kilometrech v nohách! S přehledem jsme doběhli do města i s rezervou a v pohodě jsme dokráčeli do místa cíle, kde nás čekal vysmátý organizátor Roman.

V cíli čekala sprcha, suché boty (po 30ti hodinách v mokrých) a fantastický guláš, mňam. Než jsem došla do cíle, tak se Ivan s Braňom stihli vyspat, takže jak jsem se v klidu najedla, byli chalani nachystaní mě odvézt rovnou domů do Příbora. Cestu jsem z většiny prospala jak malé dítě.