Krakonošova 100 2013

web pochodu: www.k100.ddmvrchlabi.cz/

výsledky: www.sportchallenge.cz/cz/vybrat_zavod/vysledky?id_zavod=1320&id_startovne=132001

cca 95km / 3500m+ / 17:06hod

Po té, co jsme si se Zuzkou rozmyslely start na Krkonošské horské výzvě, přihlásila jsem se na Krakonošovu 100vku. Toto léto si plánuju v duchu spoznávání (hlavně) českých a taky slovenských kopečků a Krkonoše přeci nemůžu vynechat! Jak mi také občas moje drahá polovička připomene - trepu se po Tatrách a ještě jsem nebyla na nejvyšší hoře ČR, hamba mi :)

Do Vrchlabí se vezu autem s Peťom. Nemám nejlepší vlakové spoje, tak mě v Přerově nabírá do auta až v 16hod. Do Vrchlabí přijíždíme někdy cca okolo 19:30hod. Několikrát jsme město projeli křížem krážem, než jsme našli místo prezentace DDM Pelíšek. Do 20hod jsme se stihli prezentovat, hodila jsem do sebe něco k jídlu, namazala nohy, nabalila batůžek a přemístili jsme se na start na náměstí. Dokonce jsme stihli sednout na náměstí ještě na rychlé na kafe.

Start byl moc příjemný - ideální podmínky (stačilo triko s krátkým rukávem), hned na úvod stoupání na Žalý, to se mi líbilo. Potom byla trasa hodně monotónní, s nijak výrazným převýšením. Zbystřila jsem až za Harrachovem, když jsme vystoupali na Krkonošský hřeben. Byla ještě tma, na nebi zářily hvězdy, romantika jak blázen. Zaujal mě prapodivný kamenný útvar Tvarožník, který bylo ve tmě vidět jen v obrysech. Kráčíme si to po hřebeni a pomalu se rozednívá. V takových okamžicích si vždy vzpomenu na svatbu Veri a Riša, kde jsem se naučila krásné nové slovenské slovíčko "brieždenie". Sněžné jámy už obdivujeme za světla. Ještě, že se rozednilo - přichází organizátorem avizovaný terén podobný tomu Vysokotatranskému a my musíme zapojit mozeček, aby sme trefili nohy na naskládané kameny.

Na Lužické boudě si dáváme fajnovou gulášovku. Přecházíme na polskou stranu Krkonoš - krásný chodník plný kořenů, kamenů, kaluží, močálků, dřevěných lávek,... škoda, že mám už tak unavené nohy, hodně mě tento terén vyčerpává. Být tady za čerstva, tak si chrochtám blahem. Na další kontrole se občerstvíme kávou a sušenkama a pokračujeme směr Sněžka. Konečně vím, že jsem v pořádných horách! Zapomínám na únavu a užívám si stoupání na vrchol. Nahoře prosím Peťa o foto-zdokumentování pro slovenské přátele, že jsem Sněžku skutečně pokořila :) Sestup je opět utrpení - odporné kameny, po kterých se nedá ani poběhnout, naštěstí ne na dlouho.

Na kontrole na pomezních boudách obsluha hlásí "druhá žena". Cože? To jako já? Hodím do sebe chlebík s geniální tvarohovou pomazánkou a ještě jeden s marmeládou, cucnu si od kluků z Birela a pokračujeme dál. Třetí žena je v těsném závěsu za námi. Jak se blížíme k poslední kontrole do Pece pod Sněžkou, dostává Peťo (majitel GPS stroječku) střevní problémy a musí odskakovat, aby střevům domluvil. Já se od kluků odpojuji hned v Peci, kdy moje "soupeřka" vychází z kontroly dál na trasu. Jdu s ní. Vážení, dávám do pozoru jméno Marie Laura Bergerová, která mi vypráví, jak si tak v posledních měsících začala trochu běhat. Stála na bedně jak na ŠUTRu, tak na Valašském hrbu, odkroužila si s parťákem na LH24 každý po 5 koleček, teď je poprvé na stovce a vypadá naprosto svěže a ve skvělé kondici! Jestli tahle dáma začně chodit na stovky, tak nám ještě letos pěkně zamíchá s celkovým pořadím!

Ani nevím kde, ale samozřejmě se nám podařilo sejít z trasy. Bylo mi divné, že tak velkou dědinu jako je Černý Důl nezaznačili organizátoři do mapky. Později nás jeden z místních obyvatel přesvědčí, že nejrychleji budeme ve Vrchlabí po hlavní cestě. Je to humáč! Laura se na mě v duchu asi zlobí, že jsem udělala chybu na jednom rozcestí a sebevědomě jsem šla, kam jsem šla. Nepolíbená stovkou a kufrováním mi zcela důvěřovala a šla se mnou. Já jsem doma sedla k mapě a zjistila jsem, že jsme musely sejít z trasy mnohem dříve, než jsem myslela - fakt nevím, kde :D Laura dopila svou poslední vodu a napadají ji nemravné myšlenky dojet stopem - přesvědčila jsem ji, že dobojujeme. Dělím se o vodu a trápíme se podél hlavní cesty do Vrchlabí. Vrchol celého neštěstí bylo pro mě hledání cíle závodu. Naprosto zmatená a vysílená si vybavuju, jak jsme včera večer projížděli město autem a vzpomínám, která cesta byla ta správná. Ještě, že je se mnou Laura s klidnou hlavou - nakonec nás po více jako půl hodinovou procházkou městem nasměřuje až k cíli.

Na zahradě DDM sedí chlapi, se kterýma jsem většinu trasy absolvovala. Byli hodně překvapení, když došli do cíle a mě s Laurou tam neviděli. Dokonce i Peťo byl v cíli o 20minut dříve. Doma jsem zjistila, že jsme si asfaltovým závěrem nadešly přes 5km. Takže moje první Krakonošova stovka byla skutečně stovkou! Dlouho jsem si brousila zuby na celkový čas okolo 16hodin, nakonec jsem byla spokojená i časem 17:06.

To zakufrování mě štve taky kvůli Lauře, která mohla mít odšktnutý další krásný výsledek. Tímto se jí omlouvám. Díky všem, se kterýma jsem tuto akci prožila, byl to moc pěkný výlet.