Kouzelným ostrovem madeirským

Madeira Island Ultra Trail 2015

https://www.madeiraultratrail.com/

oficiální trasa: 115km / 6800m+ / 24:52:45, aktivita na strava.com

animace trasy na youtube zde

výsledky: https://www.madeiraultratrail.com/PDFiles/CLASSIFICAO_GERAL_MIUT2015.pdf

umístění: 11. žena z 28 žen v cíli, 150. celkově z 284 běžců v cíli

foto z pobytu na Madeiře a z trasy MIUT zde

Za všechno může Lída! To ona se zmínila na Facebooku o malém ostrově v Atlantickém oceánu, na kterém se v dubnu běží ultratrail. Ostrov mě na první pohled učaroval a já věděla, že tady musím jít. Kromě kouzelných hor nabízí Madeira také atraktivní podmořský svět, a tak nedalo moc práce nalákat na tuhle dovolenou i mou potápku Kukiho.

V pátek večer veze Kuki mě, Svaťu a Pepu do Machica. Přes drobné zmatky (zapomenutou čelovku) dojíždíme do Machica včas a usedáme do jednoho z autobusů mířících na start závodu, městečka Porto Moniz. V Portu je úžasná atmosféra, spousta závodníků se tady zná, všichni se usmívají, hraje hudba,… 

O půlnoci vše odstartovalo. Nekonečnými stoupajícími uličkami postupujeme přes město k horám, všude skandují  fanoušci, z jednoho domu na nás dokonce vypouští konfety, tady to prostě žije! První kopec Lamaceiros není moc vysoký (382m), během chvilky se přehupujeme přes horizont a za šumu oceánu sbíháme do dalšího městečka plného fanoušků Ribeira da Janela. Ještě jeden nekonečný výstup prudkými městskými uličkami a jsme vpuštěni do divočiny. Trochu blátíčka, minimum srážek, ale hlavně nekonečná zeleň a vůně bylin a medvědího česneku – vše je tak intenzivní! Probíháme podél levády dos Cedros k prvnímu občerstvení na 16.km. Moc se nezdržuju a fičím do husté mlhy k dalšímu sestupu. Tady si říkám, jaký mám kvalitní trénink z Beskyd – předbíhám spoustu závodníků, kteří bojují s náročnějším terénem zahaleným do mlhy. Za jednou serpentinkou dobíhám k běžcovi, který uklouznul, sjel z cestičky a další běžci jej vytahovali ze strmého srázu zpět na trasu – hustééé! OK, tak opatrnosti není nikdy dost, dám si pozor.

Na 22.km doplním pitný režim a jde se na stoupání pro velké holky (cca 1100m+). Jde se mi skvěle, cesta na občerstvovačku na 30.km v Estanquinhos  mi uteče velmi rychle a z občerstvovačky vycházím cca 30minut před startem doprovodné 85km trasy. Na kontrolu na 40.km dobíhám za prvních slunečních paprsků, azurové nebe nasvědčuje tomu, že dnes bude krásný den. Volá mi Kuki – prý jestli se cítím dobře, že po mém odjezdu vypukla v našem apartmánu série blinkajících a průjmujících záchvatů, chjo. Podivné stavy daly stopku Kukimu a Hance na startu 40km trasy :(

Pokračuju na další občerstvení na 48.km v Encumeada, odkud trasa nabízí krásné výhledy na horské štíty. Blíží se poledne, sluneční paprsky začínají nabírat na intenzitě a já cítím, že přichází první krizovka. Ještě do občerstvovačky v Curral das Freiras (625m) to jde, zkusím do sebe hodit trochu masa s rýží, natankuju čerstvou vodu a hurá na to – stoupání na Boca das Torrinhas (1620m). Je tu neuvěřitelně krásně, ale mi je tak trochu blivno. Cítím, jak mě slunce obírá o energii, nepomáhá ani spláchnutí šiltovky ve studeném pramenu. Předbíhají mě jižani oblečení do šusťákových bund – to mi hlava nebere! Ve vyšších polohách už sem tam foukne osvěžující větřík a za nejvyšším vrcholem Pico Ruivo (1862m) se občas schováme i do stínu. Mezi Pico Ruivo a Pico do Areeiro (1818m) se nachází turisticky velmi oblíbená stezka plná prudkých schodů, tunelů a lehce adrenalinových chodníčků. Nádhera!

Posilnění na 75. km a čeká mě posledních 40km, většinou klesajících. Krajina se často schovává do decentní mlhy, horské chodníky se mění v měkoučké zatravněné stezky, místama podestýlku tvoří voňavé eukalyptové listí, probíháme také přes vavřínové lesy. Občerstvovačky teď budou na každém rohu, terén je nenáročný, běžíme podél dalších levád a leváda = rovinatý terén :) Poslední náročný úsek tvoří strmý sestup do Ribeira Seca na 110. km. Na poslední občerstvovačce už mě ujišťují, že tady bude terén rovinatý, žádné další technické pasáže. A veru – podél levády běžím až nad Machico, po louce sestupuju do města, už je cítit vůně oceánu, už se blížíme do města. Nabíhám na koberec směřující k finišerskému oblouku, z malého davu fanoušků na mě volá Kuki a Honza, kteří mě přišli přivítat. Juchů, zvládla jsem to! Na skvěle vypadající maso v bufetu nemám ani pomyšlení, takže jen ucucnu pivka a jedeme domů, do postele, abychom nabrali síly na zítřejší výlet…

Deník z celého pobytu na Madeiře zde