Jak jsem oplakala svoje první DNF

24.07.2015 22:30

 

Týnišťské šlápoty od dubu k dubu 2015

https://www.dalkovepochody.cz/tsodkd.htm

cca 130km / 5000m+ / DNF

oficiální trasa zde

moje aktivita na Strava.com zde

výsledková listina vč. průběžných výsledků zde

 

Nabuzená z úspěchů na posledních dvou stovkařských akcí se připravuju na start Týnišťských šlápot. Pokud bude zdraví sloužit, tak bych chtěla tuhle srandu pojmout závodně – máme na startovce dvě rychlé ultra-rakety (Evča a Katka), takže mám se za kým honit :) Šlápoty se letos startují v Meziměstí, trasa vede částečně také přes polské kopečky, ale hlavně také přes krásné broumovské skalní města.

Pátek 22:30h – startujeme! Po úvodním utrpení na rovinatých cestičkách (asi jen okolo 1-2km, ale pro mě pocitově aspoň 5km :D ) nám Olaf naložil několik drsných stoupáků na polské straně. Jsem překvapená, jaké rychlé tempo nahodilo čelo závodu, tož se snažím nezůstat moc pozadu.

Chyba č. 1 – nedostatek spánku! Poslední dny před závodem jsem toho moc nenaspala. Na vině byly nejen nesnesitelné tropické teploty, ale i pracovní vytížení posledních dnů. Namísto toho, abych dospala pár hodin před startem, jsem se přidala do diskuzního kroužku a veškerý volný čas jsem prokecala. Však nejsme tu jen kvůli sportu, ale i pro společenské vyžití, no ni?

Hned na úvod závodu na mě tedy přichází totální spánková krize, víčka těžké jako nikdy. V jeden okamžik si musím na pár sekund sednout a zavřít oči. Pomocnou ruku podává Martin, který mi přihodí kofeinovou žvýkačku.  Jako jinak jsem se cítila úplně skvěle, nohy nabuzené, ale poslepu se běhá po lese dost blbě. OK, tak dnes toho asi moc nezazávodím, tož bude kochačka, však nás čekají přírodní skvosty! Celkem mě nabudil taky Ruprechtický Špičák – Olafovy úchylky umísťovat kontroly na vrchol rozhleden jsou mi hodně sympatické.

Následuje trochu nešťastný úsek trati přes nějaké ty dědinky, vůbec to neodsýpá :( Nálada se zlepší za Jetřichovem, kde vstupujeme do krásného měkoučkého lesa. Od Honského Špičáku postupujeme po kouzelném hřebeni až k turistické chatě Hvězda, a to za prvních ranních slunečních paprsků – romantika hadr, to prostě nemá chybu! Při sestupu ke kontrole potkávám na obrátce v protisměru jak vedoucí ženu Katku tak Evču – potvrdila jsem si, že holky už dnes nedoženu, udělaly si krásný náskok. Zblajzneme vývar a hurá do exkluzivní části této etapy, jdeme probádat CHKO Broumovsko. Krása střídá nádheru – skály, megakameny, lávky, vyhlídky, kamenné sochy,… Prostě kdo jste tam ještě nebyli, tak povinně na výlet! Trasa krásná, ale technicky náročná. V tomhle terénu se opravdu moc běhat nedá, průměrná rychlost klesá dost výrazně. Abychom si zasloužili občerstvení na 61.km v Machovské Lhotě, naservíruje nám Olaf ještě jeden kvalitní stoupák na CZ-PL hranici, no kde na to ten kluk chodí… :)

Ve Lhotě se snažím moc nezdržovat a pokračuju na druhou obhlídku okolí na polské straně. V Polsku celkem dlouho hřmí, no asi hodinový silný déšť dorazí i k nám. Hurá, zase nějaké to vzrůšo. Někoho takové počasí zdeptá, mě naopak posiluje – čím extrémnější podmínky, tím lépe! Konečně jsem schopná se i radostně rozběhnout. V jeden okamžik (snad už někde za kontrolou, moc jsem to nevnímala) nějak tvrději dopadnu a trochu mě rozbolí nárt. A jak si tak snažím odfiltrovat z hlavy bolest nártu, tak si ani nevšimnu vesele šířící se opruzeniny na tříslech.

Chyba č. 2 – na ultra nechoď nikdy s novou neozkoušenou výbavou! Po posledním ultra jsem zjistila, že se mi už rozpadají moje úžasné krásné funkční kraťasy od Lurbelu. Do Týniště už mi Duško nestíhá sehnat nové, takže narychlo naběhnu do ostravského shoppinu pro nějakou letní náhražku. Zaujaly mě jedny kalhoty (se všitýma kalhotkama), u kterých navíc prodejce slibuje „Nejlehčí běžecké šortky produktové řady, při běhu na ně zapomenete“. Prdlajs! Tyhle kraťasy budou to, na co já (a možná ještě někteří další jedinci) rozhodně dlouho nezapomeneme.

Opruzeniny jsou tak trochu součástí života každého běžce, každý se s nimi dřív nebo později setká. Všichni víme, že kdo maže, ten jede, jenže ono se musí namazat včas a ne až v okamžiku, kdy opruzenina o sobě dá znát a přetlačí bolest zraněné nohy. Tož trpím jak prase, co vám budu povídat. Jirka mi dohazuje tip od zaoceánských ultra machrů – namazaný mikrotenový sáček zabrání dalšímu kontaktu pokožka-oblečení – no tak v mém případě tohle moc nepomohlo. Poslední stupeň zoufalosti přichází za Dobruškou, kdy se Nicolas přizná, že má u sebe nůžky. Takové ty zaoblené „ostré“ nůžky, co bývají v autolékárničkách – ale díky za ně! S nadějí brzké úlevy se pouštím do odstřihnutí (s těma tupýma nůžkama spíše do odřezání) kalhotek v přední části a následně bez ostychu prosím Jirku, aby odstřihl zadní část - no řekněte, pánové, komu se podaří dovézt si z ultra tak netradiční zážitek? :D Tragikomedie na n-tou, smějeme se nad tím, jaké divadlo předvádíme. Nicolas mi nabízí ještě nějakou zázračnou mastičku a dokonce mi dává i přítele (manželku) na telefonu a domlouváme se, že mi na další kontrolu přinese ještě nějaký lepší mazací zázrak.

Zázrak se nekonal. S chůzí jako opice a bolestí při každém kroku se uvědomím:

 „Kolik nám zbývá?“

 „Cca 6km na kontrolu a dalších cca 21km do cíle.“

Víte, jak poznáte, míru bolesti, která už není snesitelná? Když ta bolest tak vystřelí, že skoro omdlíte. Hvězdičky před očima byly posledním varováním. Volám Peťovi a se slzami v očích ho prosím, aby pro mě přijel a ukončil moje trápení. Sedím u cesty, brečím jako děcko, kterému sebrali lízátko a čekám na Peťa. Taková potupa! Já jsem se vzdala? Já, která nikdy nevzdávám? Já budu mít DNF? Ale ono je to někdy fajn, si tak poplakat, člověk ze sebe aspoň rychle vyžene negativní energii a uleví se mu :)

Ponaučila jsem se ze své hlouposti, za chyby se platí. Nakonec jsem vlastně ráda, že jsem to zabalila. Jak se na druhý den ukázalo, on ten kotník (později bolest přešla na holeň) byl trochu vážnější – přes výše zmíněné komplikace jsem o bolavé noze v posledních kilometrech vůbec nevěděla. Při psaní reportáže sedím s opuchlou nohou vyloženou u biolampy a vyháním zlé duchy (přetížení? zánět šlach?) Kdo ví, co by z toho bylo, kdybych nohu zatížila několik dalších kilometrů. Ano, teď,  když mám mít týden dovolené a naplánované výletování po Beskydech, tak si odrovnám nohu. Stále ale věřím, že budu do půlky týdne v cajku :)

Děkuji Olafovi za parádní akci (i když některé rovné úseky byly na můj vkus hodně na morál). Jako cenu útěchy jsem od Olafa dostala diplom za zdolání 110km trasy – tak aspoň že z toho byla stovka. Oficiálně mám poslední změřený čas na chipu na 90. km – 17:58h. Na FB stránce akce se ihned po ukončení začaly vést bujaré diskuze o tom, jak akce byla-nebyla pro běžné turisty nebo běžce, jestli je-není dobře, že stovky nemají rovných 100km ale i 130km,… Tohle jsou strašně zbytečné diskuze! Namísto toho bysme měli všichni poděkovat Olafovi, že nám připravil (označil a ještě i odznačí) tak náročnou trasu a že nám věnuje tolik volného času. Pro mě to byla nezapomenutelná akce, nezapomenutelná nejen pro to hloupé DNF…

P.S.: Katko, Evi, jste super-ultra-ženy, pěkně jste to těm chlapům natřely, moc jsem Vám fandila! ;)