Hostýnské (ne)radovánky - není důležité výhrát, ale užít si to!

Hostýnská osma 2014

www.hostynskaosma.cz

cca 69km / 3100m+ / 9:41:56hod

2. ženský tým / 7.-8. ženy celkově

Hostýnská osma je na první pohled nenápadný závod v nenápadných kopečkách. Ani by mě nenapadlo soustředit se na tuhle akci, ovšem minulý rok se po teprve druhém ročníku H8 začala šířit okolo závodu taková chvála, že nebylo jiné cesty než se o kvalitě závodu přesvědčit na vlastní tělo.

Myslím, že Zuzka byla zrovna u mě na návštěvě, když se otevírala registrace do závodu. „Však zaregistruju nás večer, teď raději pokecáme u kafíčka“. Velký omyl! Po pár hodinách usedám k počítači a zjišťuji, že první vlna závodu byla cca po 1 hodině vyprodána! Ups, tak to jsme nedaly. Otevření druhé vlny registrace už jsme si musely řádně pohlídat. Nebylo to vůbec jednoduché, protože já jsem v té době pobíhala po zledovatělém jezeru Bajkal bez mobilního natož internetového spojení a Zuzka byla zrovna na cestě na 100mílovku do Istrie. Podle toho vypadal náš přihlašovací formulář naťukaný Zuzkou do mobilu – totální ignorace velkých písmen a diakritiky ALE, hlavně že jsme ve hře!

V sobotu včasně ráno odjíždíme se Zuzkou autem do Rajnochovic. Podaří se nám i trochu pobloudit po místních dědinkách (miluji české značení na silnicích II. a III. tříd), a tak přijíždíme na akreditaci na poslední chvíli. Fofrem nahodit ještě tejpy, zavázat tkaničky, natlačit se sušenkama a banánem a rychlý přesun na start, kde se stihneme ještě pozdravit s Hankou.

Předpověď počasí slibuje krásný letní den. Startujeme v 8hod (však jsme na H8), takže sluníčko ukazuje svou sílu prakticky od začátku závodu. Naprosto skvělé je, že většina trati vede lesními cestami a pohybujeme téměř stále ve stínu – velké díky, pane organizátore, toto mě zachránilo před smrtí usmažením! Místní kopečky neznám a tak nemám vůbec přehled o tom, kde se pohybujeme. Se Zuzkou si na teoretické úrovni shrneme konkurenci (no co, však jsou vyhlášeny krásné ceny pro vítěze, tak kdo by se trochu neposnažil, když je nás v závodě ženských dvojic 3 a půl, že ano). Bohužel-bohudík odpadla nejsilnější konkurence, protože Klára musela ze zdravotních důvodů zrušit svou účast (ale už se koukej dát dokopy, děvčico!) Zuzka mě upozorňuje na Zuzku K., se kterou se naháněly na Nízkotatranské stíhačce. Taky že ano, dvojice Zuzka+Věra je nám v patách prakticky po celou dobu závodu a ještě k tomu mají holky na trati parádní fanklub.

Jak jsem už zmínila, vedro bylo kvalitní. Na občerstvovačkách jsem se vždy těšila nejvíce na melouny a studenou vodu – tímto uděluji bonusový plusový bodík klučinovi na kontrole na Tesáku (tuším), který nás na přání osprchoval ledovou vodou, jak osvěžující! Pohled na uřícenou,propocenou, vodou obletou ženskou, která do sebe tlačí z jedné ruky melouny a z druhé preclíky asi nebude bůh ví co, ale tak nepřišla jsem balit chlapy,ne? :D Za to Zuzka vypadá pořád tak nějak spokojeně, vysmátě, jako na víkendové procházce. Nemluvě o tom, že mi každou chvíli utíká z dohledu. Mylná byla moje představa, že se Zuzka týden před H8 zničí na španělském Buff Epic Trail a že jejim unaveným nohám budu stíhat. Naopak, ji ten výlet ještě posílil, roztáhla plíce a já byla opět ta, která funěla v pozadí.

Po poslední občerstvovačce, kde nás konkurentky opět doběhly, byl čas nasadit trochu tempo a udělat si náskok, což se asi i povedlo (když už nic jiného, aspoň do toho kopce umím jít tak, abych se za svou rychlost nemusela úplně stydět). Když nám chybělo asi 7km do cíle, Zuzku začalo trápit obávané koleno. A musela se určitě hodně trápit, i když to nedávala moc najevo, protože se přemohla a užila zázračnou růžovou pilulku. A najednou zpomalujeme. Čeká nás poslední seběh a Zuzku koleno nepouští. Co mi ovšem jde dobře (alespoň si myslím), tak to je psychická podpora. Přesvědčuju Zuzku, že tělo si řekne, když bude v koncích a dokud může chodit, tak to dokončíme. Pro posílení psychické „pohody“ Zuzce vnutím obinadlo, aby koleno zpevnila. Nejdeme moc rychle, ale pomalu se blížíme do cíle. Když v tom slyšíme zezadu „holky, budete muset přidat, už vás mají“. Tahle věta probudila v Zuzce soutěživého ducha, stav euforie vytlačil veškerou bolest a ona se rozběhla jako život. O-ou, tak tohle bude problém. Máme asi 3km do cíle, před sebou už jen lesní cestu přecházející do asfaltky, skoro rovinka… Ano, přesně to, co já neumím, ideální podmínky pro běh. Takhle jsem si to nepředstavovala. Funím, makám, ale cítím, že z naší 4členné sprintující skupiny jsem nejslabším článkem. Když do toho přijde brnění v rukách a na spáncích, tak vím, že tohle už je hodně špatný stav. Zuzka se ohlíží dozadu a ten výraz mluví za vše „pojď, dobojuj to“. V tuhle chvíli bych se nejraději propadla hambou do země. Tady už nepomáhá ani povzbuzování diváků. Namísto očekávaného souboje v cílové rovince se asi 500m před cílovým obloukem odporně vzdávám a zpomaluji. Fuj, tohle byl asi můj nejhorší finiš v životě…

Snažím se rychle zapomenout na tenhle nešťastný doběh a soustředím se raději na pozávodní party a spoustu známých, kteří zde posedávají. Pochutnávám si na cílovém guláši s kofčou a nemůžu si vynachválit fresh kelímek, tj. půllitrák plný ovocného salátu s nektarinkou k tomu – další maličkost, díky které se kvalita závodu posouvá nahoru. Po krátké bouřce se přesouváme na venkovní posezení u pódia, kde hraje nějaká místní kapela. Kupodivu chlapi hrajou velmi příjemný rockový výběr, stačí krátká rumová smršť a už skáčeme na travnatém parketu jako o život. Večer byl skutečně velkolepý – dobrá parta, hudba, přibíhající další a další závodníci za našeho potlesku… Atmosféru H8 nemá smysl dále popisovat, to prostě musíte zažít!

Palec hore a velké díky za krásnou trať, dokonalou organizaci a Zuzce za trpělivost! Po téhle akci jsme se Zuzkou musely trochu přehodnotit naše společné plány. Já chodím na ultratraily jen pro zábavu a k čistě běžeckým tréninkům mě nikdo nepřinutí. Zuzka je bojovník nadšený pro další a další tréninky a závody a její výkonnost se přesouvá na úroveň „ufounů“, jak si já pojmenovávám některé ultraběžce. Abychom se spolu ve dvojici netrápily, domluvily jsme se, že pozastavíme naše ultratrailové působení dvojic. To ovšem neznamená, že si nějaký ten společný trénink v beskydských kopečkách neuděláme… :)

TIP NA ZÁVĚR:

Nedávno jsem se sousedkou probírala, co s nahnědlými banány. Ona mi dala tip na sušenky: rozkvedlat banány, přidat ovesné vločky a přisypat všechno dobré, co dům dá, tj. oříšky, semínka, sušené ovoce, kousky čokolády,… Péct pomalu na nižší teplotu. Já jsem si recept ještě trochu vylepšila a přidala jsem bílý jogurt, chia semínka, med a trochu hladké mouky. Sušenky jsou vláčné a měkoučké, na předzávodní snídani jako stvořené. Mňam!