EKUT 2013 - etapa 3

EKUT - Pražská stovka

145km / cca 5200m+ / nekonečných 33:15hod

Pražská stovka, to je legenda mezi stovkama. Účastní se jí pravidelně kromě stovek nás normálních dálkoplazů i špičkoví ultratrailisti. Všichni o ní mluví. Navíc byl letos 20. ročník. A pořádá ji Olaf. Nějaký důvod, proč bych se neměla účastnit? Možná ten, že zrovna na víkend, kdy se P100 pořádala, jsme narychlo nahnali zedníky, kteří nám měli dokončit práce na bytě. Ale já už mám zaplacené startovné i lístky na vlak, takže to doma bude muset můj drahý zvládnout sám :)

Večer před závodem ještě připravujeme byt, snášíme zbytky suti a dopr... při sestupu ze schodů mě neskutečně píchlo v levém koleni. Sotva se dobelhám nahoru do bytu, jen těžko se mi podaří osprchovat a s velkou bolestí uléhám na kutě. V pátek ráno přijíždím do práce na 6hod (právě v 6hod otevírají rehabilitace, které mám hned za rohem). Telefonicky se ohlásím, popadnu tejpovací pásku a belhám si to k fyzioterapeutce. Ta mě s úsměvem vítá, kam že poběžím tentokrát. Milá paní, bude to 145km a potřebuju zprovoznit bolavé koleno. Jeden vaz mám tak namožený, že mi fyzioterapeutka nemůže pořádně ani nalepit tejp...

Odpoledne už si to mířím směr nádraží, abych přejela do Hranic a přisedla do kupéčka k Magdě a Pavlovi, v Olomouci přisedá ještě Honza. Velká chyba! Zase jsem se pořádně nevyspala a místo abych to dohnala ve vlaku, celou cestu se vykecávám. Na prezentaci sice přijíždíme s dostatečným předstihem, ale i přesto se nějak šmochtám a na poslední chvíli si to směřuju do reštiky nedaleko startu, abych do sebe hodila alespoň polévku. Rychle na start, zrovna se odpočítává a je odstartováno! Nijak se neženu, protože mě koleno ani nepustí, neběžím, jen jdu. Sice se koleno oproti ránu uklidnilo, ale chvílema tak bolelo, že jsem prvních cca 10km přemýšlela, jestli se na to nevykašlat. Ale přetrpěla jsem to a s prvním zajímavějším terénem a stoupáním se soustředím více na trasu a začínám se cítit lépe. Z přední části hada čelovek se ozývá požadavek na GSku a kontrolu, jestli jdeme dobře. Tak to čekuju, hlásím, že směr máme dobrý a vracím GPS hračku zpět do kapsy. A kruci, v té kapse mi chybí mobil! Volám na kamarády, aby mě někdo z nich prozvonil. Určitě mi ten telefon spadnul, když jsem vytahovala GPSku. A veru, za chvilku mi ze zadní části hada potvrzují, že je slyšet vyzvánění. Běžím na místo činu a s dalšíma dvěma závodníkama se prohrabábáme v hlubokém listí a hledáme mobil. Uff, našli jsme a dokonce je celý! Díky, všem za pomoc. Už si dávám větší pozor.

Pokračuju po trase, která sice není nijak výrazně kopcovitá (co bych taky v okolí Prahy mohla čekat), ale za to procházíme místy pěkné lesy. Občas se snažím popoběhnout, ale moc mi to nejde. Je strašně dlouhá noc a navíc je celkem hodně zima. V jeden okamžik mám pocit, že mám na rovince úplnou svalovku na stehnách. Strašně fouká vítr, do toho sem tam zasněží a jak si položím teplou ruku na stehno, tak zjišťuju, že to není svalovka, ale přimrzlé stehýnka. A tak se snažím zahřát zrychlenou chůzí. Jenže to moc dobře nejde, začne se projevovat nedostatek spánku a já se dostávám už první noc do velké spací krize. Co teprve budu dělat tu druhou noc? Jsem úplně vyřízená. Nakonec se z krizovky částečně dostanu tím, že se rozběhnu po hřebenovce až do Všeradic, kde nás čeká čipová kontrola v pivovaru s teplou polévkou. Na kontrolu už přicházím za světla. Moc nevysedávám - s obavami, že bych mohla usnout a už bych se nedonutila pokračovat. A tak se co nejrychleji zvedám a vydávám vstříc dalším kilometrům.

Další část trasy je zajímavá, procházíme okolo lomu, Koněpruských jeskyní, Aksamitové brány. Do toho mě zaměstnává můj drahý asi 10ti telefonáty a konzultuje se mnou práce na bytě. Jinak cesta celkem ubíhá, také proto, že mi dělá společnost asi 20km Dano. Přicházíme spolu až do Králova dvora, kde je cíl první části trasy. Tady se už nestydím a po občerstvení skláním hlavu na stůl a na několik desítek minut "usínám". Na téhle kontrole jsem proseděla strašnou dobu, ale asi mi to pomohlo. Na trase se mnou pokračuje Honza se svým 4 nohým přítelem Ekim. Honzu jsem několikrát míjela již v první části trasy, takže máme asi podobné tempo. Navíc, dovídám se podrobnosti o  dogtrekkingu a povídáme si o domácích mazlíčkách. Eki je úžasný pes a spolu s Honzou mi dělali perfektní společnost až do cíle P100.

Za denního světla jsme stihli ještě vystoupat na Sv. Ján, odtud jsme na Karlštejn už pokračovali s čelovkama. Byla tma, takže si z trasy opět moc nepamatuju. Snad kromě úseku před kontrolou v Jílovišti. Sestupovali jsme úžasnou roklí, která mi připomínala můj nedávný výstup doma na Lysou horu korytem potoka. Vše by bylo super, kdyby jsem si do krve neodřela paty, neotlačila chodidla a nenamohla pravý kotník ( asi jsem podvědomě odlehčovala bolavé koleno, a tak jsem si ho namohla). Takže od tohoto úseku pro mě začal být pochod neskutečným utrpením. Ale přeci bych to nevzdala! Už jen proto, abych měla dokončeký EKUT, když mi chybí jen pár kiláků. Další krizovka přišla průchodem nekonečné asfaltové části ve Zbraslavi. Myslela jsem, že už jsme z nejhoršího venku, ale aby toho nebylo málo, tak jsme jen pár kiláků před cílem sešli z Olafošipek a asi 45min jsme se motali v lese a hledali značení.

Když už jsme byli poslední cca 2km před cílem, hlásil Honza Ekimu, že už jsme před cílem. Nejen na mě s Honzou přišla euforie z dokončení trasy, ale také Eki ožil. Nahodili jsme tryskový pohon, opadly všechny bolesti (alespoň na nějakou tu minutku) a běželi jsme až do cíle. Tam nás uvítal Olaf, předal finišerskou medaili a já dostala také ocenění za dokončení EKUTu.

Moje dojmy z Pražské 100? Není to trasa stavěná pro mě. Občasné rovinky i asfaltové úseky jsou tady jako spojovací cesty nutné, což mě ovšem velmi unavuje. Ale nemůžu popřít, že jsem se dostala na spoustu zajímavých míst a hlavně jsem opět spoznala nové dálkoplazce. Ze svého výkonu jsem byla více než naštvaná. Kromě zdravotním problémům jsem si navíc vzala nevhodné ponožky a snad poprvé jsem si na stovku nenabalila žádné náhradní (protože jsem je nikdy nepoužila). I přesto, že většina mých kamarádů by takovou vzdálenost zcela jistě neušla a budou můj výkon obdivovat, já už mám na sebe trochu vyšší nároky a nezbývá než doufat, že další akce se mi vydaří o něco lépe.

No a další organizované akce budou v lednu 2014 - LH24 a víkend na to Ledopádová stovka. Je se na co těšit. Tak šťastné a veselé a vyběhněte do Nového roku 2014 ve zdraví!!